Je pětatřicet ve stínu a několik kovbojů se tísní u dřevěného pultu Luízova brašnářství. Na pultě stojí ublemtaná baňatá termoska s ledovou vodou a vedle ní pohárek z kravského rohu s tereré – místní ledovou obdobou maté. Nádržka koluje od úst k ústům a nezbývá než si raději nepředstavovat všechny ty bakterie a jiné obyvatele kovbojských rtů a statečně si taky srknout. Kdo poruší svatou tradici a odmítne tzv. roda de tereré, kolo tereré, mohl by být dcerou či synem smrti, nebo alespoň hodně křivých pohledů. Kovbojové mají v kapsách odřených džínů nebo otrhaných, umaštěných džínových bund zastrčené iPhony. Někteří je mají bezpečně uložené v kožených pouzdrech, namísto revolverů. Přijeli do Luízovy prťavé a horké dílny, v níž věčně bzučí silný větrák, aby jim na míru vyrobil z kůže cokoli, na co si vzpomenou.
Všechno v Luízově brašnářství má ale své pevné zákonitosti. Nejdřív musíte přijít a vysvětlit, co přesně chcete. Luíz to zváží, pečlivě zaznamená do potrhaného sešitu s oslíma ušima a navrhne vám cenu. Vy musíte pohoršeně zamlaskat a zamrmlat svoji vlastní představu. Luíz vám pak trpělivě vysvětlí, že jste spadli z višně, a zopakuje svou nabídku. Vy ji přijmete a v duchu se radujete, že je to zase jako obvykle za hubičku. Pak Luíz řekne, ať přijdete v pátek odpoledne. Když ten čas nastane, nic se nestane.
V pátek odpoledne v dílně postává hlouček kovbojů, civí Luízovi pod ruce a usrkují tereré. Luíz řekne, že má moc práce, protože mu přivezli k opravě sedlo, ohlávku…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
