Učiním zde přiznání: už mi vadí inflace, které čelí slovo antropocén. V řeči obecné se z něj stala neurčitá metafora pro náš vliv na okolní svět. Pohazují s ním etici, filozofové i literární kritici. Přitom původní účel byl jiný a zajímavější.
Geologové dělí minulost na časové úseky, jež se dodnes dají rozpoznat ve zkamenělinách nebo v chemickém složení hornin. Třeba po vymření dinosaurů nastal paleocén. Nyní žijeme v epoše nazývané holocén. Před nějakým časem vědci přišli s provokativní otázkou. Možná na svět došlapujeme tak silnou stopou, že bude čitelná i za miliony let; neměli bychom tedy současnost uznat za svébytnou geologickou dobu? Tedy antropocén? To je přece fascinující dilema.
Rozsoudit se ho snaží komise, která určuje formální hranice geologických ér. Fyzik Adam Frank a klimatolog Gavin Schmidt však onehdy celou otázku přetočili naruby. Dejme tomu, uvažují v elegantní nové studii, že někdy dávno – řekněme v prvohorách, konkrétně v siluru – na Zemi už podobná civilizace žila. Šlo by ji dnes vůbec odhalit? Po stamilionech let nemá smysl hledat budovy, stroje a patrně ani kostry. Proto se autoři dívají na výkyvy ve složení hornin.
V pradávnu našli momenty, jež se dnešnímu konání člověka notně podobají. Ve skalách se dají dohledat stopy po mořích s nedostatkem kyslíku. Nebo anomálie v poměrech izotopů, jež indikují spalování organické hmoty či změny teploty – jako by kdysi shořely spousty uhlí a ropy. Vrstvy usazenin, které rychle stekly ze země do moří,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu