Sex, drogy a umění

Jednou z věcí, která charakterizuje druh homo sapiens, je nikdy neutuchající snaha něco posuzovat. A k tomu patří chuť dělit činnosti, choutky nebo zážitky na vysoké – tedy ušlechtilé, povznášející a žádoucí – a nízké, jichž bychom si měli dopřávat jen s maximální střídmostí, případně vůbec.

Každá doba tahle výchovná doporučení opírá o něco jiného, jednou o náboženství, jindy etiketu nebo tradice. Až 21. století ovšem přineslo jedinečnou možnost tvrdit, že takové dělení je přísně vědecké. Stalo se to před pár měsíci a neurovědci se od té doby vzrušeně přou, jestli potěšení, které pociťujeme při sledování obrazů Leonarda da Vinci, je (anebo není) stejné, jako když spořádáme tabulku čokolády.

Systém A a systém I

Zajímavý spor spustila loni londýnská badatelka Julia F. Christensen, která se jinak ve svém výzkumu věnuje neurobiologii vnímání tanečních choreografií. (Dodejme, že zájem výzkumníků mozku o recepci uměleckých děl v posledních letech výrazně zesílil, takže se dokonce někdy mluví o novém podoboru – tzv. neuroestetice.)

Christensen v časopise britské královské společnosti publikovala článek s názvem Pleasure Junkies All Around! (Feťáci potěšení všude kolem!) a v něm sugestivně líčí, že dnešní svět se propadá do závislosti na snadno dostupných potěšeních. Ať je to pornografie, drogy, sladké jídlo, alkohol, sociální sítě, hazardní hry nebo sport, jedno mají společné: „Snaha maximalizovat potěšení z nás může udělat feťáky rozkoše bez rozumu, kteří…