Asi budu zvracet

Minulý týden vyvolal velkou debatu a kritiku místopředseda Českého olympijského výboru a volejbalový trenér Zdeněk Haník svým článkem o ženách ve vrcholovém sportu. Odemykáme proto komentář z aktuálního vydání týdeníku Respekt, který se tomuto tématu věnuje.  Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

…

Biatlonistka Gabriela Koukalová nedávno vydala knihu, v níž velmi otevřeně mluví o své sportovní kariéře, o stresu a fyzickém i psychickém utrpení, které její život špičkové sportovkyně obnášel. Knižní zpověď zdejší nejpopulárnější závodnice přinesla kromě několika bulvárních skandálů také jedno téma do tuzemské celospolečenské debaty: je vůbec vrcholový sport pro ženy vhodný?

Vyjadřovali se funkcionáři, sportovní žurnalisté, fanoušci i psychologové. Padaly různé argumenty, od (převážně mužských) úvah o ženském mateřském údělu v životě po terapeutickou praxí prověřené poznatky o tom, jak zpravidla funguje dívčí a ženská psychika a ženský kolektiv. A jejich závěr se zdá být jednoznačný: vrcholový sport a jeho nároky ženy ničí, a vybrat si životní cestu špičkové sportovkyně je chyba, na kterou ženy doplácejí. Padlá hvězda biatlonu toho má být jasným dokladem.

Jedna teorie ovšem v diskusi nepadla. Protože Koukalová měla odvahu o svých úzkostech mluvit, víme, že vrcholový sport ženy skutečně může ničit. Ale možná je to proto, že současný vrcholový sport v jistém smyslu ničí všechny, kdo se jím rozhodli živit.

Ne, nejsem v pohodě

I tato teorie má svůj jasný doklad – Pera Mertesackera. Německý fotbalový obránce, reprezentant a mistr světa, hrající za špičkový anglický tým, kde byl několik posledních let kapitánem. V rodném Německu je to jeden z nejoblíbenějších sportovců, vždycky přátelský a civilní. Nikdy neboural v luxusním sportovním voze, není to lev nočních klubů a nevydal vlastní módní kolekci. Na hřišti byl vždycky spolehlivý. Jestli je někdo typem muže, který se s tlaky a nároky na globální sportovní hvězdu dokáže s přehledem vyrovnat, je to právě on. To si také všichni mysleli, než před několika týdny, spolu s oznámením o konci kariéry, poskytl otevřený rozhovor německým médiím.

V něm mluví o tom, jak celý život trpí průjmy před každým zápasem a jak před úvodním hvizdem píšťalky zápasí s nevolností a mdlobami. Když německý tým na jednom šampionátu vypadl v semifinále, ulevilo se mu. Představa, že by podstupoval tlak finálového zápasu, byla k nesnesení. Mertesacker není sám. Opatrně se k němu přidávají další vysloužilé německé hvězdy. Mluvit v tomhle kontextu výhradně o ženách proto nedává smysl. Zvlášť v zemi, kde si v uplynulých letech několik vrcholových mužských sportovců – shodou okolností z Mertesackerovy branže – vzalo život. Je to extrémně citlivá věc, ale tím spíš je k mužům nespravedlivé, že o dopadu sportovního stresu na chlapeckou a mužskou duši se tu nikdo nebaví.

Většina sportovců, kteří se rozhodli mluvit otevřeně, si nestěžuje a nelituje. Jsou to dospělí lidé, kteří volili vlastní hlavou. Sport přináší slávu, uznání, bohatství a radost. Jen říkají, že je třeba za to v dětství i dospělosti zaplatit vysokou cenu. To platí bez ohledu na pohlaví. Není možné rozhodovat za samotné ženy, zda se chtějí, nebo nechtějí stát profesionálními sportovkyněmi – jistěže chtějí, celá ženská polovina osazenstva olympiády prostě nezávodí z donucení. Zkušenosti úspěšných sportovců by měli vzít v potaz rodiče a trenéři sportujících dívek a chlapců.

„Zápolení o vavříny a sportovní olymp“ jsou pěkné fráze, ale závodní sport je riskantní volba, která není pro každého. Mlýnek tréninků a zápasů a neustálý tlak na výkon dokážou v dospívající psychice nadělat velké škody, když se jí nevěnuje citlivá péče. „Sport a úspěch nejsou všechno“ je taky fráze, ale Koukalová i Mertesacker vědí, že je to i velká pravda.