Holička pro všechny

Klára Váňová (38) není barber, ale barberette. Hravým anglickým neologismem pro „holičku“ pojmenovala svůj salon kombinující holičství a kadeřnictví, který rozjela před šesti lety v Londýně – a stejné jméno dostala i pražská pobočka. Doprovází ji mírně provokativní charakteristika „genderově neutrální“, neznamená to ale společenskou revoluci, jen místo, kde účes stojí stejně bez ohledu na to, jestli ho má na hlavě žena či muž, a kde vás nebudou cpát do žádných škatulek.

Chcete narušit stereotyp, že ženy nepatří do holičství. Myslela jste na straně zákazníků, nebo mezi holiči?

Je zajímavé, jak se to vyvíjí. Za první republiky a dříve pracovali v holičstvích zejména muži, za komunismu zase ve státních podnicích hlavně ženy. Dnes má řada holičství v Praze holiče obojího pohlaví. Schopnosti holiče se totiž samozřejmě odvíjejí od něčeho jiného. Mně se jinak moc líbí, že se v poslední době otevírá tolik holičství. Jednak se tím obnovuje tradice a pak máme díky tomu krásnější muže, kteří se navíc učí starat o svoje vousy či jak se správně holit. Já jsem chtěla taky částečně navázat na tradici, ale udělat to ještě jinak. A nejde jen o to, že ženy nepotřebují zastřihnout vousy.

Na to by se dalo udělat dost více či méně košilatých vtipů.

Ano, nejčastěji se lidé na sociálních sítích ptají, co ženám holíme. Já jsem však nevytvořila holičství pro ženy, ale holičství pro všechny. Když má žena krátký sestřih, tak jí jednak ne v každém kadeřnictví ostříhají třeba za pomoci břitvy a jednak ji to obvykle stojí více peněz než podobný střih pro muže. U mě stojí jedna služba stejně, ať jde o muže či ženu.

Takže to platí i pro muže s dlouhými vlasy?

Přesně tak. Nabízím servis a je mi jedno, kdo si ho objedná. A stojí to stejně taky proto, že u dlouhých vlasů nedělám složitější úkony – pořád jsme hlavně holičství. A to oceňují zejména zákaznice, které mají často zkušenost, že je kadeřníci nutí do složitějších účesů, i když chtějí něco jednoduchého, třeba jen zastřihnout konečky. Jinak se soustředím především na krátké vlasy, i když mužů s dlouhými vlasy mám mezi zákazníky tady dost.

Takže jste služby postavila nejen na tom, co vadilo vám jako zákaznici, ale taky na stížnostech, jež slyšíte od svých zákazníků?

Ano. Chci ukázat, že jde hlavně o službu; že jde v první řadě o to, aby se oni cítili dobře. Nikdo by je do ničeho neměl nutit.

Co lidem vadí nejvíc?

Nedávno ke mně třeba přišla elegantní starší dáma s krátkými vlasy, jíž kadeřnice řekla, že je na střih, který chtěla, moc stará. Jak si někdo vůbec může něco takového dovolit? Je přece na mně, abych zákazníkovi vyhověla. Já jsem ráda, když jsou moji zákazníci rádi. Lidem vadí, když se je někdo snaží nacpat do předem dané škatulky, která jim nemusí vyhovovat. A to vadilo i mně.

Původně jste však nechtěla následovat kroky vaší maminky-kadeřnice.

Nechtěla. Na střední škole jsem studovala ekologii a životní prostředí, ale pak jsem nemohla najít práci, protože jsem studovala v němčině a byla potřeba angličtina. Takže jsem odjela do Británie naučit se jazyk. Nevěděla jsem, že tam nakonec zůstanu patnáct let. Po večerech jsem začala stříhat, učila jsem se například v tureckém holičství. A pak jsem si otevřela vlastní podnik, i když začátky nebyly snadné.

Prý máte trénink v tom, jak zacházet s černošskými či asijskými vlasy. Je jasné, že ho využijete ve svém holičství v Londýně. Co v Praze?

I mezi vlasy lidí pocházejících z Asie jsou mimochodem velké rozdíly. Indové mají trochu jiné vlasy než Japonci. U černošských vlasů zase existuje šestnáct různých typů, liší se barvou i texturou. Co se týče pražských klientů, tak černošských nebo indických mám celkem dost, ale třeba z vietnamské komunity zatím moc ne.

Celé to nezní nijak revolučně, přesto Barberette vyvolává dost ostré reakce. Proč?

Já jsem ráda, že je to provokuje, každá reakce je dobrá. Ale rozhodně to jako provokace nebylo zamýšleno. A nechodí jen negativní reakce, mám jich spoustu pozitivních.