Dodatečné události

Literární provoz občas provázejí malé zázraky a jeden se přihodil pražskému nakladatelství Torst. Když v roce 1995 vydalo Události Jana Hanče (1916–1963), všichni měli za to, že jsou v nich všechny zápisky obchodního referenta, pomocného dělníka a trenéra lehké atletiky, které si psal doma do šuplíku coby veřejnosti neznámý souputník přátel ze Skupiny 42. Jenže po publikování tehdejší literární senzace se Torstu přihlásila Hančova švagrová a pak i neteř, že u sebe našly ještě další kus pozůstalosti náhle slavného příbuzného. Ta se dostává na světlo v aktuálním svazku Dodatečné události.

A nejen pro znalé předešlé knihy je radost číst texty a fragmenty, které zpracoval editor Michael Špirit. Hanč byl mistrem ironické drobnokresby, s níž zachytil své zkušenosti s kradením ve znárodněných továrnách, s komunistickým prahnutím po co největším blahobytu za co nejmíň práce, s falešnými proroky světlých zítřků či absencí vznešených lidí, které „nepoznal, anebo v tak malé míře, jako je masa v závodní jídelně nebo pěveckých talentů mezi hluchoněmými“. Iluze si ale nedělal ani o sobě; když třeba přiznává, že kromě dávání si pozor na to, co se nesmí dělat, spotřebuje spoustu energie nesmyslným hledáním „dokonalé zadnice“.

Je tu i několik brilantních mikropovídek hrabalovského střihu: „Von nemine den, aby nás nepřišli s něčím otravovat. Člověk je z toho už tak zdecimovanej, že ho to pronásleduje i ve spaní. Minulej tejden mě vzbudila v noci stará, že prej jsem…