V pytli od Givenchyho

Co má vdova na sobě, bylo poslední téma, které bylo v ten moment vkusné nebo vhodné řešit. Přesto když se v listopadu 1963 Jacqueline Kennedy postavila za rakev s tělem svého zavražděného manžela, nešlo přehlédnout, že i ve chvíli drtivého smutku zůstala mimořádně elegantní a dobře oblečená – s tváří zahalenou závojem, v saku s netradičně řešeným límcem a tříčtvrtečními rukávy a rovnou sukní pod kolena. Jediným ukročením z přísně jednoduché elegance byly černé střapce v místě knoflíků. První dáma pověstná vkusem, který se zformoval během let, jež strávila jako módní novinářka v Paříži, pro poslední rozloučení s manželem zvolila model z dílny návrháře, s nímž se během pobytu ve francouzské metropoli seznámila.

Druhá scéna je rozhodně méně tragická. Dívka štíhlé postavy snídá brzy ráno na newyorské ulici buchtu a kávu z kelímku. Vypadala by jako tisíce pracujících dívek spěchajících do práce, kdyby u toho neměla na krku perlový náhrdelník, dlouhé černé rukavice, vlasy vyčesané do drdolu a velké sluneční brýle. A kdyby to nebyla překrásná herečka Audrey Hepburn oblečená v černých saténových šatech zdůrazňujících její úzký pas. Důvod, proč tuhle scénu z filmu Snídaně u Tiffanyho znají i lidé, kteří snímek z roku 1961 neviděli, je ten, že proslavila typ šatů, kterým se říká „malé černé“. Tento model dodnes zůstává pro ženy univerzální cestou, jak rychle a…