Stojíme s mámou před pavilonem číslo patnáct a čekáme, až nám sestra s tikem v oku otevře dveře. Jdem navštívit Lukyho, který začal hrát z frajeřiny ruletu, vytuneloval firmu, prošustroval majetek rodiny, ale bál se to říct, a tak se nabodnul na nůž.
Primářkou oddělení je kdo jiný než doktorka Karbanová. Vrchní sestra projíždí tašku.
„Perník zabavuju.“
„Proč, vždyť v perníku není alkohol?“
„To kvůli názvu. Chápete,“ sestra zkouší mezi tiky šibalsky mrknout.
„Ale Luky není feťák.“
„To nevadí, tady je to takovej pall mall,“ říká sestra a myslí pelmel.
Máme jen hodinu, a tak nediskutuju. Společenské místnosti dominuje báseň na nástěnce: „Do Bohnic je cesta jako žádná ze sta, roubená je hříchama… na konci té cesty trnité, abstinence čeká nás…“
„To máme za úkol napsat, a pak dostáváme body, je to docela legrace,“ říká Luky.
„Co tu jinak celý dny děláš?“
„Pletu košík. Už mám skoro celý dno.“
Vzpomenu si, jak otčím přišel potřetí z protialkoholní léčby, stál ve dveřích s vyřezanou mísou a vypadal jako po lobotomii. Škoda že mu máma dala nekonečný počet šancí, takže jsme měli na traumatech ustláno. Nemůžu se odtrhnout od výchovné básničky: „… od těch dob, co dobře spím a jím, po bažení netoužím. Brokolici s čaji, to ti tady dají, z deprese tě odradí.“
„A co sis chtěl udělat?“
„Propíchnout si játra.“
„V kanclu rybičkou?“
„Nech ho bejt,“ říká máma.
„Konec návštěv!“ zakřičí slečna Tiková nekompromisně. Venku je pěkná slota.
„No a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
