Svačina se nekoná

Pátým rokem se potýkám s mentální anorexií, psychickým onemocněním, které se z touhy po jistotě a bezpečí stalo posedlostí. Anorexii popisuji jako tichý hlásek v hlavě, který je protikladem rozumného a racionálního uvažování. Našeptává vám, co smíte a nesmíte dělat.

Celý kolotoč se roztáčí již velmi brzy ráno. Kolem páté hodiny se probouzím s kručícím žaludkem. Vstávám, protože je nový den, a já mám tedy nárok na jídlo. Navíc mi můj vnitřní kritik vyčítá, že jsem líná a stále se ještě válím v posteli. Každé ráno se budím s pocitem, že celý den strávím posloucháním dvou hlasů ve své hlavě – jedním z nich jsem já a druhým je anorexie (otázkou však zůstává, která z nás bude silnější).

Po probuzení si dávám odtučněný jogurt s půllitrovou kávou. Ihned se jdu učit, protože musím splnit veškeré povinnosti, který jsem si na daný den určila. Protože chci zůstat aktivní, utíkám do posilovny. V posilovně hypnotizuji displej rotopedu a běžícího pásu, kde vidím spálené kalorie. Doufám, že tam uvidím co nejvyšší číslo. Po hodině odcházím, protože už se mi doslova podlamují nohy (divím se, protože jsem předtím přece měla vydatnou snídani!).

Zpět v pokoji začnu přemýšlet o tom, jak bych měla správně po cvičení jíst, abych spálila co nejvíce tuků. Pročítám články sportovní výživy a trenérů, kde radí, co jíst a nejíst po cvičení. Nakonec jsem ze všech informací naprosto zmatená, a proto si pro jistotu nedám nic.

Blíží se čas oběda a dilema opět pokračuje. Mám jít s kamarády do menzy, nebo si něco uvařit na koleji? V pozadí mi radí anorexie, abych nejedla nic, protože stejně nemám hlad. „NE, nesmíš tomu podléhat,“ ozývá se moje zdravá část mozku. Jdu k lednici a beru do ruky šmakoun a tofu. V hlavě mi proletí informace, že tofu má 152 kcal/100 g, ale šmakoun jen 55kcal/100 g. Volba je jasná. Prohlížím si šmakoun a uvažuji, že si dám jen 50g. Nakonec jdu s kamarádkou na malý zeleninový salátek (musím být opatrná, protože v zelenině jsou také sacharidy).

Chystám se do školy. Vyzkouším si téměř vše, co mám. Ve všech džínech mám neuvěřitelně široká stehna. Nedokážu ani popsat to vnitřní zhnusení, které cítím, když se vidím v zrcadle. S odporem na sebe navléknu první kalhoty, které vidím, a odcházím. Po cestě nedokážu myslet na nic jiného než na to, jak strašně vypadám, a chce se mi brečet. Urputně se snažím vymyslet, co bych mohla udělat, abych zhubla.

Ve škole si dávám s kamarády sójové latté, které si vzápětí začnu vyčítat, protože vím, že má 110 kcal. Měla jsem si dát jen cappuccino, které má pouhých 60 kcal. Moje racionální část mozku vyhodnotila, že bych si měla dát svačinu. Anorexie mi ihned důrazně připomene, že jsem si už dala latté, které mělo 120 kcal. Žádná svačina se tedy nekoná.

Vzhledem k tomu, že je venku hezké počasí, tak ráda chodím s kamarády na procházky. I když si užívám společně strávený čas s lidmi, které bezmezně miluji, neubráním se úvahám, kolik kilometrů jsme ušli a kolik kalorií jsem spálila.

Blíží se 17. hodina a jdu si chystat večeři. Mívala jsem velký problém s časovým harmonogramem. Byla jsem posedlá myšlenkou, že musím jíst v pevně stanovenou dobu. Oběd jsem si určila v 11 hodin, večeři v 16 hodin. Nikdo si nedovede představit tu paniku, pokud bylo 17.10 a já ještě nevečeřela. Při usínání cítím hrozný hlad, který se snažím zaspat, abych se mohla ráno probudit a dát si opět svůj milovaný odtučněný jogurt!

Anorexie je každodenní bitvou s nemocným mozkem diktujícím, co máte dělat. Pokud někomu s psychickým onemocněním chcete pomoci, věnujte mu hlavně lásku, péči a pochopení.

Lucie Halbrštátová,

studentka Právnické fakulty UK