Zemřel islandský skladatel Jóhann Jóhannsson

Ve věku 48 let zemřel ve svém berlínském bytě islandský skladatel a autor hudby k několika desítkám filmů Jóhann Jóhannsson. Informoval o tom jeho manažer. Příčina smrti zatím není známá.  Za soundtrack k filmu o Stephenu Hawkingovi Teorie všeho (2014) získal Zlatý glóbus i nominaci na Oscara, stejnou nominaci měl také za hudbu k dramatu Sicario. Skladatel, jehož ovlinil otec-programátor stejně jako Philip Glass, Michael Nyman a Kraftwerk, měl letos přijet s kvartetem na festival Colours of Ostrava. Loni byl hostem jihlavského festivalu dokumentárních filmů, pro který složil znělku. Při té příležitosti vznikl i rozhovor, který odemykáme:

I když se Los Angeles vyhýbá, je islandský skladatel Jóhann Jóhannsson stoupající hvězdou hollywoodské filmové hudby. Jeho kompozice pro thriller Sicario mu vynesla nominaci na Oscara. Jednu už měl v té době na kontě za životopismý film Teorie všeho. Za něj dostal i Zlatý glóbus. Na „obskurního skladatele z Islandu“ se zálibou v minimalismu, jak o sobě sám mluví, to není málo.

Co zrovna teď posloucháte?

Ruskou ortodoxní hudbu. Staré žalmy a ranou křesťanskou hudbu. Je to trochu kvůli práci, ale dlouhodobě mě to zajímá. U mě je jedno často propojené s druhým. Hudba, kterou nakonec složím pro nějaký film, je nezřídka ovlivněná tím, co mě zrovna bavilo poslouchat. To, co skládám, odráží moji aktuální hudební posedlost.

Proč právě náboženská hudba?

Protože je krásná, jednoduchá, s prostou metrikou a tempem. Dřív jsem hodně poslouchal protestantské žalmy z 19. století. Technicky jsem protestant a zajímala mě tahle část mého dědictví.

Jak byste popsal svůj styl?

Vždycky se snažím vytvořit hudbu, která bude mít skutečný efekt. Jde o to najít způsob, jak vyjádřit něco silného co nejjednodušším způsobem.

Malá bariéra

Vaše hudba je jednoduchá, přímočará a robustní. Kritici často hledají spojnice mezi ní a studenou, nehostinnou, ale krásnou krajinou Islandu, odkud pocházíte. Mají pravdu?

Existuje přirozeně spojnice mezi tvorbou a okolím. Jsem dítě Reykjavíku, ale jako malý jsem cestoval po Islandu za dědou. Rodina z otcovy strany jsou pastýři a žijí na venkově. Ostatně i v Reykjavíku máte přes záliv krásné hory, ale představa přímého vlivu přírody na moji hudbu je zjednodušující. Zároveň mám kořeny v rockové nebo alternativní muzice a baví mě třeba i folk.

Islandská hudební scéna jako by stírala hranice mezi vážnou a populární hudbou. Řada vašich skladatelů vážné hudby začínala třeba u metalu. Je tohle hlavní hudební specifikum vaší země?

U mladších skladatelů to platí i mimo Island. Většina z nich ale není a nebude známá. Nebo možná někdy v budoucnu. Některým islandským skladatelům se podařilo na sebe upozornit v začátcích své kariéry a vzniká tak určitý obraz islandské hudby. Je ale pravda, že na Islandu existuje méně bariér mezi jednotlivými disciplínami.

Čím to je?

Hodně to má co dělat s velikostí země. Každý hraje minimálně ve dvou či třech kapelách. Všichni jsou si blízko a lidé si cení spolupráce. Zároveň nemáme staletí trvající hudební tradici, na které bychom mohli s jistotou stavět jako němečtí, francouzští nebo britští skladatelé. Nemáme hudební historii. Ta naše nesahá dál než do 20. století – s výjimkou církevní a folkové hudby spojované s určitým typem poezie.

Poslední léta se hodně psalo o islandské hudební revoluci v souvislosti s kapelami jako Sigur Rós, Of Monsters and Men nebo instrumentalistou Ólafurem Arnaldsem. Probíhá na Islandu hudební revoluce?

Já už deset let žiju jinde, ale když jsem byl ještě součástí scény, rozhodně měl člověk pocit, že se děje něco výjimečného. Znovu to souvisí s pocitem neexistujících hranic nebo hierarchie mezi hudebními žánry, které jsou navíc muzikanti více ochotní bořit.

Říkáte, že každý hudebník hraje ve dvou třech kapelách. Měl jste kapelu jako teenager?

První kapelu jsem založil v osmnácti a nahráli jsme desku.

Byl to hit?

Svým způsobem jsme úspěch měli. John Peel nás hrál a chválil ve své show na BBC. Měli jsme dobré recenze v britském hudebním tisku.

Co to bylo za hudbu?

Byli jsme hodně ovlivnění kapelami Jesus and Mary Chain nebo Loop a staršími jmény jako Suicide, Stooges a Velvet Underground.

Předtím jste hrál ještě na klavír a trombon, ale zároveň jste hudbu nikdy nestudoval. Proč?

Víc mě zajímala literatura, neměl jsem nikdy potřebu akademického hudebního vzdělání. Je podle mě příliš úzké. V porovnání třeba s vizuálním uměním vybavuje lidi jen omezeným typem znalostí. V hudbě se považuji za samouka. Sám jsem se naučil teorii, skladbu, začal dirigovat a skládat. I při studiu literatury jsem se však neustále věnoval hudbě – hrál jsem na kytaru, byl jsem součástí indie rockové scény. Večery jsem trávil hraním a v posledním roce na univerzitě jsem už do školy skoro nechodil.

https://www.youtube.com/watch?v=JV0Y5A5PWzM&list=PLyVWVTkR0qZ7S-o_eVCNSO2gxfloamHkh

Nechtěli vaši rodiče, abyste studoval něco praktičtějšího?

Nepamatuji si, že bychom někdy probírali, co bych měl nebo neměl studovat. Můj otec byl amatérským hudebníkem, hrál v dechovkách a vyrostl jsem obklopený hudebními nástroji. Rozhodně nelituji toho, co jsem studoval. Každé vzdělání obohacuje. Tři roky studia literatury ovlivnily moje skládání. Moje sólová alba mají strukturu vyprávění. Právě příběhy mě totiž vždy přitahovaly. Za svoji největší školu ale považuji pět let strávených v univerzitním knihkupectví, kam jsem nastoupil po škole. Výhodou bylo, že kromě dvou rušných období na začátku každého semestru nebylo moc co dělat a byl čas si číst. Navíc, univerzitní knihkupectví bylo místem, kde se objednávaly knihy, které byly těžko k sehnání, takže tam přicházela řada zajímavých lidí z různých oborů s obrovskými znalostmi. Mým mentorem se stal expert na islandské ságy, nordickou i klasickou mytologii a detektivky.

Vliv mytologie je patrný na vašich samostatných albech, například na nejnovějším Orphée. Vedle mytologie je vaše hudba ovlivněná i technologií, třeba album IBM 1401, A User’s Manual. Silným tématem je kromě technologie i studená válka. Odkud se bere tahle fascinace?

Jednak mě zajímá hudební technologie. Raná elektronická hudba, analogové syntezátory, hlasové syntezátory. Zároveň mě ovlivnil otec. Byl inženýrem a programátorem pro IBM a zmíněná deska vychází přímo z nahrávek, které dělal na prvním počítači na Islandu. Byl jedním z prvních lidí, kteří na Islandu vytvořili protokol pro internet, takže jsme ho měli doma už v polovině osmdesátých let.

Jak to vypadalo?

Nic moc. Divné nástěnky. Nebylo to zvlášť vzrušující. Snažil se mě pro to nadchnout, ale marně. Zpětně si však uvědomuji, že mě to hodně ovlivnilo. Stejně jako když mě otec vzal do kina na 2001: Vesmírnou odyseu. Dodnes si ten zážitek živě pamatuji, i když jsem hodně věcem nerozuměl a otec se mi to snažil vysvětlit. Utkvěl mi v hlavě především hlas počítače HAL 9000. Doma jsme měli album Hlasy pro matematiku, což byla nahrávka skutečného počítačového hlasu, který zpíval tu samou píseň jako HAL v Kubrickově filmu. Právě tahle deska vyrobená na počítači IBM Kubricka inspirovala.

Příliš extrémní

Jaká je vaše metoda skládání filmové hudby?

Jdu naslepo do situací, o kterých nevím, co přinesou. Zároveň jsem i před skládáním pro film skládal hodně vizuálně. Začínám s konkrétním obrazem, scénou nebo slokou. Filmová hudba byla logickým pokračováním toho, co jsem dělal doposud.

Co je váš nejoblíbenější zvuk?

Ticho. Doma hudbu vůbec neposlouchám. I filmy mám raději bez hudby. První z věcí, na kterou se režisérů ptám, když spolu začínáme pracovat, je, jaký mají vztah k tichu. Když po mně režisér chce ticho, jsem nadšený.

U svého posledního velkého filmu, apokalyptického psychodramatu matka! amerického režiséra Darrena Aronofského, jste v titulcích uvedený jako konzultant zvukového designu. Čím se tato práce lišila od běžné role hudebního skladatele?

Do té doby pracoval Aronofsky jen s jedním skladatelem. Museli jsme najít způsob, jak spolupracovat. Přestěhoval jsem se na pět měsíců do New Yorku. Skládal jsem, zatímco oni natáčeli a stříhali. Natočil jsem devadesát minut orchestrální hudby a pak jsme se s režisérem shodli, že to úplně nefunguje. Že filmu bude líp bez hudby. Osobně jsem chtěl, aby šla všechna pryč, a představoval jsem si, že ji rituálně spálím a nikdy nebude existovat. Pro Darrena to ale bylo příliš extrémní. Chtěl část zakomponovat. Nakonec jsme to vyřešili zvukovým designem. Využili jsme kus hudby, ale zpracovali ji digitálně a zakomponovali zvuky, které jsem pak nahrával zhruba rok. Vznikl zvukový design s prvky hudby. Jinak to ale byl jeden z nejintenzivnějších zážitků mé kariéry. Aronofsky měl nad filmem naprostou kontrolu. Paramount jej sice produkoval, ale dal mu svobodu a slušný rozpočet. Mohl jsem se tak podílet na filmu, který je hodně autorský.

Jak berete fakt, když film, ke kterému jste složil hudbu, neuspěje – jako se to stalo právě v tomto případě?

Hodně lidem se matka! nelíbí. Věděli jsme, že bude rozdělovat. Nedá se totiž s ničím srovnat. Beru to tak, jak to je.

Bylo to štěstí

Dlouho jste skládal hudbu hlavně pro nezávislé a experimentální snímky. Změnilo se něco, když jste začal pracovat pro velkofilmy?

Ani ne. Snažím se zůstávat mimo, jak jen to je možné. Los Angeles se vyhýbám. Hodně se tak jako tak nahrává v Londýně. Pracuji na mnoha dalších projektech a skládání hudby pro filmy je pouze jednou věcí, která mě zaměstnává. Skládám dál i pro malé, nezávislé, experimentální filmy. Nemám žádný zájem být hollywoodským skladatelem.

Přesto jím do jisté míry jste. Dnes jste spojován hlavně s filmy Denise Villeneueva – krimi thrillerem Zmizení, drogovým thrillerem Sicario a sci-fi Příchozí. Předtím vaši tvorbu znali jen fajnšmekři experimentální, ambientní a elektronické hudby. Proč si Villeneuve vybral právě vás?

Z mnoha možných kandidátů jsem pro něj jako obskurní skladatel z Islandu byl zajímavá volba. Možná i proto, že k sobě pro svůj první hollywoodský film chtěl někoho podobně nezkušeného.

Jak vaše spolupráce vypadá?

U každého filmu začínáme brzy, už v předprodukci. U Sicaria jsem například přijel na chvíli na plac a Denis mi popsal několika klíčovými slovy atmosféru, o kterou usiloval. Zvuk pouště, osamělost. Chtěl, aby hudba zněla, jako když vychází z podzemí, aby byla hluboká a fyzická. První z hudebních linek, kterou jsem napsal, zněla jako útočný tep srdce.

Mezi dvěma temnými soundtracky ke Zmizení a Sicariovi jste ukročil do světa melodramatu se snímkem Teorie všeho o životě teoretického fyzika Stephena Hawkinga. Složil jste tradiční soundtrack, plný emocí a sentimentality a dostal jste Zlatý glóbus. Co vás zrovna na tomhle filmu přitahovalo?

Po neúprosném Zmizení jsem si chtěl zkusit něco jiného. Teorie všeho nabízí možnost jít úplně jiným směrem, pracovat více s orchestrální hudbou, s barvou a lehkostí tónu. Vedle příběhu o výjimečném astrofyzikovi je to čistá love story, do níž prostupuje doslova otevřenost a nekonečnost vesmíru. Chtěl jsem vykreslit vesmír poeticky. Proto jsem si vybral jako hlavní nástroj piano, které je impresionistické, ale zároveň precizní, matematické a technické.

Teorie všeho vám přinesla první slavnou cenu, ale filmem, který k vám definitivně přitáhl pozornost a udělal z vás jednoho z nejzajímavějších skladatelů současného Hollywoodu, bylo zmíněné sci-fi Příchozí. Jaké „hudební“ zadání jste k filmu o jazyce, lingvistice a vizích budoucnosti dostal?

U Příchozích jsem měl k dispozici vizuální řešení filmu, scénář a četl jsem povídku, z níž film vychází. Neměl jsem jinak žádné instrukce. Chtěl jsem se vyhnout typické sci-fi hudbě. Proto jsem šel cestou nepravidelných rytmů, které jsem vrstvil na sebe. Šlo mi o texturu, proto jsem používal výhradně akustické nástroje. Nabídl jsem režisérovi několik možností a myšlenek a on si z nich vybral. To je role režiséra – udávat směr.

Jiná vaše spolupráce nedopadla. Mám na mysli Blade Runner 2049, velkofilm, který měl znamenat postup do první ligy nejen pro Villeneueva, ale i pro vás. Sice jste začal skládat, ale ze spolupráce sešlo. Stáhli vás a nahradili zkušeným veteránem Hansem Zimmerem a Benjaminem Wallfischem. Na skutečné důvody platilo oficiální embargo. Už o tom smíte mluvit?

Stále ne.

Jste z téhle zkušenosti rozčarovaný?

Ne. To se stává. A téměř pořád. Určitě se mi to stane znovu. S prvními třemi filmy jsem měl prostě štěstí.