Jimi Hendrix české literatury

Raná devadesátá léta. V podzemním klubu měl číst své básně Ivan Jirous, a protože tehdy bylo undergroundové vše, i začátek se neustále oddaloval. Hladový Jáchym Topol si ke stolku přinesl párek a právě v tu chvíli začal na pódiu Jirous číst, zatímco nad párkem začal bojovat hlad s respektem k literatuře. Párek namočený v hořčici se vrátil zpátky na papírový tácek a jeho majitel jen prstem průběžně evidoval stydnutí. Časem začal ulamovat z krajíce chleba a kradmo do úst vkládat sousta, ale konzumaci párku odložil až do chvíle, kdy Magor dočetl. Mluví-li literatura, do párku se prostě kousat nemá.

Možná právě z takové pokory před magickou silou literatury plyne, že Jáchym Topol dosud nevydal jedinou nudnou či nepovedenou prózu. Nedrží pravidelné tempo a knihy posílá do světa, až uzrají; byť to vytváří jakousi cykličnost. Povídkou Výlet k nádražní hale (1994), románem Sestra (1994) a novelou Anděl (1995) zakotvil základní rysy své poetiky a zachytil atmosféru éry převratu.

Romány Noční práce (2001), Kloktat dehet (2005), sbírkou povídek Supermarket sovětských hrdinů (2007) a novelou Chladnou zemí (2009) rozšířil své spektrum na osud člověka drceného moderními středoevropskými dějinami, nad jejichž osudovou silou nelze vyzrát, ale ani se dobrat katarze – tedy pocitu, že prohrávám, ale aspoň vím, proč se to děje.

Časová odmlka, kterou letos přerušil Citlivý člověk, sugeruje, že jsme na počátku další fáze jeho tvorby. Zatím to vypadá, že nabídne obrazy současnosti, v níž nedávno budované se rozpadá a staré a temné se z dějin zas dere na povrch, aniž kde bliká světélko naděje. Na konci října dostal za knihu (s přihlédnutím k dosavadnímu dílu) letošní Státní cenu za literaturu. Den po volbách, kdy „citliví lidé“ volili tak, jak volili, jak podotýká jeden z komentářů.

Syrové, divoké, intuitivní