Ivan Blatný (1919–1990) si ty básně psal sám pro sebe. Tvořil je posledních osm let života, kdy se završoval osud umělce vyhnaného do anglického exilu a na desítky let zavřeného za zdmi blázince pro chorobný strach z únosu zpět do Československa. V exilu mu sice vyšly dvě sbírky, kterými ho nakladatelství manželů Škvoreckých vrátilo do kulturního povědomí a v mnohých očích postavilo na roveň o generaci staršího Jaroslava Seiferta. Nicméně leitmotiv jednoho z největších literárních počinů letošního roku je jasný: Blatný se absolutně nestaral o očekávání čtenářů a zapisoval si, cokoli ho napadlo. Perly i naprosté banality.
Blatného fascinující příběh plný žalu prokládaný výtrysky geniálního veršotepectví před třemi lety vešel v širší známost díky biografickému románu Martina Reinera Básník. Týž autor stojí za aktuálním výborem doposud nepublikovaných pozdních básní Jde pražské dítě domů z bia… I ty, kdo Blatného dílo znají, překvapí neobvyklá míra hravosti textů – jako by je snad ani nepsal člověk sužovaný pro dekády trvajícími depresemi.
Nikoli v nedbalkách
„Fascinující dobrodružství, detektivní literární příběh, kterému jsem propadal a kterému jsem obětoval stovky dlouhých nočních hodin,“ popisuje Reiner v předmluvě práci, kterou si naložil. Po Blatném se v pozůstalosti dochovalo 280 tisíc veršů, ručně psaných v kontinuálním textu od konce sedmdesátých let až do smrti. Nikdo neměl odvahu zkusit z opakujících se postřehů plných hlušiny…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
