Anna Tučková z Opavy, 1924. Františka Tučková z Königsfeldu, 1872. Karolina Tučková… Na monitoru počítače v badatelně Muzea migrace pročítám dlouhý seznam svých jmenovkyň, vedených v registru víc než sedmi milionů osob, které od půli 19. století opustily Evropu z německého přístavu Bremerhaven. Moderní budova muzea stojí na břehu Vezery tam, kde se chodidla odjíždějících navždy odlepila od evropské půdy. Víc než jméno, datum odjezdu a název lodi z těch zápisů nevyčtu. Snad se při prohlídce o svých jmenovkyních dozvím víc, zadoufám, protože bremerhavenské muzeum je proslulé i možností prožít v expozici příběh některého z migrantů.
Na lístku, který dostávám od kustoda, však stojí jiné jméno. Pro příští chvíle se ze mě stává německá Židovka Herta Nathorff, která Evropu opouští v roce 1939.
Na chvíli mě to vyděsí, než si uvědomím, že lístek je zárukou, že si přece jen stihnu na poslední chvíli zachránit život útěkem. S nečekaně reálným pocitem úlevy se tak řadím ke skupině, čekající u nástupního můstku obrovské zaoceánské lodi, a poslouchám ševelení dobově oděných figurín, které se návštěvníkům svěřují s obavami z nejisté budoucnosti, jak je kdysi v korespondenci či memoárech formulovali skuteční běženci.
Na palubě brzy zjišťuji, že kajuta, do které jsem přidělena, je proti předpisům přeplněná, lidé trpí mořskou nemocí, že plavbu nepřežilo několik osob, že na Ellis Islandu strávím řadu týdnů v nejistotě, zda mě imigrační úředníci nepošlou zpět. V New Yorku pak můj…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu