Suchý konce a jiné pocity

Soubor deseti povídek Lenky Sobotové (1970) nazvaný Suchý konce a jiné pocity volně, ale čitelně navazuje na autorčin debut z roku 2013. Tehdy – rovněž v Argu a rovněž s přebalem, na němž je detail z obrazu ostravské, pozvolna doceňované výtvarnice Hany Puchové – vydala překladatelka z angličtiny a knižní redaktorka svazek osmi povídek Ilustrátorka a jiné obrázky. „Víc než o klasické povídky jde o takové různorodé mikroromány,“ prohlásila tehdy debutantka. „Odbudu si určité téma, uzavřu ho a jedu dál. Nemůžu napsat velký román, tak ho natlačím do patnácti dvaceti stran.“ Nynější texty jsou o něco kratší a za povídky je lze označit naprosto s klidem. Spisovatelka se v jednotlivých číslech typicky „povídkově“ koncentruje na jednu situaci nebo na krátký výsek ze života, v nichž se zároveň zračí něco, co je přesahuje.

Sobotová je realistka jak poetikou, tak náhledem na svět. Projevuje smysl pro tragikomiku, dokáže vystihnout ztrátu iluzí zejména u ženských postav. Se vkusem a citem vyjádří situace, při jejichž líčení hrozí sentiment i kýč (zejména v závěrečných dvou povídkách – Nad hrobem a Náhoda ve vesmíru). Námětové a věkové rozpětí má přitom široké: od dětí či studentky medicíny, která zažije prekérní situace v podnájmu u známého svého otce, přes ženy, jimž takzvaně ujel vlak, po devadesátníka, jenž o samotě a na samotě bilancuje v předvečer pohřbu své příbuzné.

Několikrát Sobotové sice ujedou jednotlivosti typu „až makabrózně přirozená“ – jako by tu…