Je možné přát to nejhorší?

Zemře do prezidentských voleb Miloš Zeman? Nebo aspoň uzná, že je starý nemocný muž, a od další kandidatury upustí? A neprozrazují podobné otázky, že část české společnosti zašla v nenávisti k tomuto prezidentovi nesnesitelně daleko? Zhruba tak je nalajnované hřiště, kde se odehrává jeden ze sporů, vedený v liberální bublině na zdejších sociálních sítích.

Mnozí Zemanovi odpůrci s nepřehlédnutelným gustem sdílejí videa ukazující, jak nezdravě hlava státu vypadá. Chodí jen s největšími obtížemi, takže ho k pódiu ve Vladislavském sále během státního svátku musela s velkým vypětím sil přivést manželka. K vidění jsou detaily Zemanovy chůze, kde se diskutéři přou, jestli už prezident náhodou nemá umělou nohu.

Nejoblíbenější jsou videozáznamy mluvených projevů. Při řeči hlava státu ožívá a její slova stále mají hlavu a patu. Během pasáží, kdy musí poslouchat jiné lidi, ztrácí koncentraci a vypadá o poznání hůř. Na tváři se mu střídají grimasy se strnulostí, jako by se nořil kamsi do vlastního světa. I v chladu si otírá pot, padá mu levé víčko jako po mrtvici, zírá do prázdna. S oblibou se pokládá na řečnický pult, zřejmě aby se udržel na nohou.

Ještě markantnější než jednotlivé příznaky je rychlost, s jakou Miloš Zeman sešel. Objíždět kraje, popíjet kořalku nebo dávat hradní audience nějak zvládá, byť ho to zřejmě stojí hodně sil. „Je však tohle vhodný vrchní velitel armády?“ namítají logicky odpůrci, zatímco příznivci se mohou maximálně opírat o naději, že za malátností není fyzická slabost, ale jen alkohol, jehož konzumací se pan prezident tak rád chlubí.

Bezpochyby nevypadá dobře, když kdokoli veřejně projevuje pramálo úcty ke zdraví starého člověka. Jenže těžko lze přehlédnout několik doprovodných jevů, s nimiž se tak děje.

V zemi, kde bylo desetiletí trapným zvykem tajit zdravotní stav bolševických vůdců, se něco podobného děje zase. Důležité také je, že se kritika odehrává na sociálních sítích. Tam se přesouvá těžiště veřejné komunikace, která si tolik nepotrpí na politickou korektnost. Zemanovi příznivci to těžko můžou mít někomu za zlé, vždyť si na politickou korektnost neustále stěžují. Těžko se lze tedy divit, když se do vzývané nekorektnosti vejdou i drsné narážky na Zemanovu zdravotní kondici.

Jakási hypnotizace Zemanova konce – spíš jen politického než úplného – navíc přichází u politika, který si sám s oblibou hraje s metaforou smrti. Jednou chtěl balit stranické legitimace do kůže svých politických oponentů, jindy likvidovat novináře. Zeman sám už dávno strhnul mantinely slovní zdrženlivosti.

Přát držiteli politické moci „to nejhorší“ je něco jiného, než se tak chovat vůči sobě navzájem v běžném životě. Mnout si ruce nad chatrným zdravím penzisty Miloše Zemana by byl hyenismus, u prezidenta jde ale o legitimní občanský útok na jeho politickou moc, kterou vykonává. Lidem se nemusí líbit a mohou nad ní vyjádřit roztrpčení nejrůznější formou.

Lze si docela dobře představit, jak i ti nejvulgárnější kritici prezidenta Zemana popřejí stejnému muži pevné zdraví minutu poté, co uzná omezenost svých sil a ohlásí abdikaci.

Pravda a láska je pravidelnou rubrikou týdeníku Respekt