0:00
0:00
Jeden den v životě28. 10. 20174 minuty

Konečně kameny

Radmila Iblová
Autor: Zdenka BLAZKOVA

Vstávám jako obvykle v 6.27, aby mě probudily zprávy v rádiu, připravím jako obvykle snídani pro celou rodinu, tentokrát i pro naši tetu Susi z Haify, která za námi přijela na poslední den židovského roku 5777. Děti se rozprchly do škol, mají na dnešní odpoledne omluvenky a adresu, kam mají za námi dorazit. Bohužel ne všechny z našich čtyř dětí s námi dnes budou, ale přijede František, přítel naší dcery, která studuje ve Skotsku, což moc oceňujeme. Máme se totiž sejít celá rodina a všichni znovu objevení příbuzní, které jsme díky internetu, Randymu a manželovi Michalovi navzájem propojili teprve před dvěma lety. Bohužel strýc Maurizio z Milána ani Randy z Los Angeles za námi kvůli oslavám židovského Nového roku přijet nemohou.

Je úterý, Susi chce jet sama do města, má Prahu ráda, teď dokonce i více než dříve, když jsme se konečně našli a snažíme se dohnat všechny chybějící společné roky! Vezu Susi na tramvaj, za dopoledne zvládnu ještě kontrolu jedné ze staveb, které máme zrovna s manželem jako architekti na starost, vyzvedávám tetu na smluveném místě a vezu ji zpátky domů na poctivý oběd, připravený mojí maminkou. Obědváme s mými rodiči a připravujeme se. Tisknu fotky příbuzných, Susi mi předčítá modlitbu, kterou vybrala, a zkoušíme ji číst společně, což mi v hebrejštině činí problém, ale pro nás obě je to výjimečný okamžik. Čeká nás totiž slavnostní obřad položení kamenů Stolpersteine, které pan Gunter Demnig dnes umístí před domy našich rodinných předků, označených během války za Židy. Nemohu použít český překlad Kameny zmizelých, když víme, že byli zavražděni.

↓ INZERCE

Sjíždí se k nám příbuzenstvo z Moravy, nakládám do auta všechny, kteří si netroufnou jít sami, a vyrážíme směr centrum. Jsme ve Štěpánské ulici načas, máme zaparkováno a máme i zapůjčené židle pro naše staroušky z obchodů poblíž domu, kde bydlela rodina mého prastrýce Rudolfa naposledy. Rudolf byl zubař, svoji soukromou praxi provozoval v paláci U Stýblů, kam to měl z domova blízko. Oba jeho synové byli ve věku našich dětí, když byli z bytu v roce 1942 deportováni.

Jsme již na místě všichni pozvaní, i teta Barbara to z Vídně stihla, přišlo dokonce pár našich přátel. Pan Gunter Demnig má přijet v 15.55, neboť jsme jen jedna z mnoha evropských rodin pozůstalých, která si u něho tuto slavnost objednala a s příslušnými úřady projednala. V 16.05 pan Demnig s manželkou opravdu přijíždí, poznáváme se konečně osobně, v jeho očích je vidět radost z práce, kterou dělá a která všechny přítomné naplňuje pokojem. Je velmi rychlý, čtyři kameny má v chodníku instalovány během 15 minut. Nám to stačí k rodinnému ztišení, ke společné modlitbě se Susi v hebrejštině a ke chvilce oživlých vzpomínek nejstarších žijících členů naší rodiny na Rudolfův válečný rodinný život. Pan Demnig je hotov, balí a míříme společně do Nuslí, kde uložíme další kámen za mého dědu Josefa, Rudolfova bratra.

V Nuslích končí pražská štace pana Demniga, a tak nám věnuje trošku více času na společné foto i na chvilku souznění, že díky němu máme konečně v Praze místa, kam můžeme za chybějící částí naší rodiny chodit. Je vidět, že i on je šťastný. Končíme den společnou rodinnou večeří a pan Demnig pokračuje do Říčan. Během své aktuální cesty má před sebou dalších 263 kamenů, které během dvou týdnů položí po Česku, Slovensku, Maďarsku a Rakousku. Jsem mu moc vděčná, že vůbec tuto myšlenku stvořil a již 30 let ji vlastnoručně realizuje. Díky za vše, pane Demnigu.

Radmila Iblová, architektka


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články