Když já jsem nonsens

Podle edičních plánů se zdá, že nakladatelé dávají čím dál víc příležitostí začínajícím autorům po třicítce, kteří se často snaží zachytit intimní či rodinné vztahy. Případem, kdy tato sázka více než vyšla, je debut Dity Táborské (36) s názvem Malinka. Obsáhlá kniha dává tvář tématům, jako jsou adopce, neplodnost i promiskuita. Středobodem příběhu je však právě rodina, respektive otázka: Může být bez ní někdo šťastný?

Hlavní postavou je dvaadvacetiletá atraktivní Malka, která ovšem čtenáře na začátku do děje zrovna nevtáhne. Banální vyprávění o sebestředné osůbce, která se pohybuje spíše na sklonku devadesátých let než na mapě současné Prahy, padá chvílemi až do směšnosti. Přesto se vyplatí chvíli vyčkat na scénu rodinné večeře. Tehdy se představují Malčini sympatičtí rodiče, mladší bratr – duševní dvojče – a starší sourozenec, poněkud arogantní lékař. V tu chvíli se Malka z rodinné pohody poprvé vymkne a jinak tomu nebude po zbytek knihy.

Malka je totiž na rozdíl od bratrů adoptovaná. A vnímá to od útlého dětství jako cejch, který je nutné mít pořád na paměti a okolí jej připomínat. Když babička předčítá bráškovi o dinosaurech, musí se Malka okamžitě dožadovat, aby s ní šel ven. Když má někdo jiný narozeniny, je třeba si jeho dárky přivlastnit a sfouknout mu svíčky. Model chování – který její mladší bratr vystihne už jako dítě otázkou „Proč musíš vždycky všechno zkazit?“ – si Malka přenese do dospělosti, kde je čím dál těžší odpovídat stále sobě i ostatním…