Fakt je to zadarmo

Jsem cyklista, aspoň částečně. Kolo beru jako dopravní prostředek bez benzinu a baterek. Do práce jedu na kole, když zrovna nevezu děti do školy či školky. Už pár let vozím na hlavě helmu kvůli statistice, ještě za déle si hodlám vyměnit brzdové špalíčky. Mám rád společenské akce na ulici a špičky z trhu u metra.

Tenhle jeden den pro mě začíná těsně před půlnocí. Kamarádi odcházejí z firmy, loučíme se s nimi na Proseku a já se krotím, protože pojedu asi dvacet kilometrů domů na kole. Raději zvolna po těch pár pivech a lépe tam, kde nejezdí auta. V jednu ráno jsem doma a už cestou mě napadlo, že vstávání bude krušné. V 6.25 mám totiž sraz s kolegyní na mostě mezi Rajskou zahradou a Kbely. Hodláme tam pro radost nabízet kávu a koláč ranním cyklistům, protože by nás to taky potěšilo. Snazší bude přespat rovnou tam. Beru spacák, karimatku, vařič a kartonem podlepené cedule, které zvou ke krátkému zastavení. Jiná ujišťuje, že „Je to fakt zadarmo!“. Nasypat na ráno něco slepicím, mrkev morčeti a jedu na most. Kolem třetí jsem na místě. Batoh pod hlavu, doklady do spacáku, kolo ke stromu. Cítím se jako dřív na stopu po Francii. Je to široký travnatý most a auta pode mnou hučí svou přerývanou ukolébavku.

Budí mě esemeska od Zuzky, která právě vstala. Odepisuji, že už jsem tu (pro ni je to „tam“ , i pro vás). Prý si pospíší. Neví, že přespávám na místě činu, a já ji v tom nechám. Na povídání bude dost času. Až přijede, jistě mě tu najde a probudí, nezačnu přece bez ní. Dospávám.

Oblohu zalévá na východě oranžová nádhera, provoz houstne, moka-konvička chrčí, cedule jsou naaranžované. Restaurovaný mlýnek po prababičce voní, koláčky před námi a my se za nimi usmíváme a vyzývavými pohledy už zdálky lákáme ufuněné trikoty. Neprojelo jich moc. Nejsme na náplavce. S tím jsme však počítali. Někteří se vesele usmáli, jiní shovívavě, někteří nás jako neviděli. Nezastavil ale nikdo. Čekal jsem tak jednoho, možná dva. Nikdo?!

„Takový skvělý místo, když zastavíš, máš to oběma směry z kopce,“ přidává Zuzka argument v náš prospěch. Trochu prskáme, cpeme se koláčky. Zklamání prý vychází z očekávání. Vyhlašujeme poslední šanci, pak dopíjíme nedarovanou kávu. Jsme trochu zklamaní. Mně se malinko třesou ruce, jako když to člověk přežene ve zkouškovém se zeleným čajem. Ale byl to fajn piknik. Zkouším si představit sebe v jejich kůži. Zastavil bych? Možná to berou jako útok na svoje soukromí. Nemusí se přece s nikým bavit! Třeba nepijí kávu. Třeba jsou dnes mrzutí, stydliví, bojácní, nezvyklí něco přijmout jen tak a vrátit to jinak, jinde a klidně někomu jinému. Jedeme do práce.

Později odpoledne jdu na trénink ve Vršovicích. Radši bych spal, ale dnes je vedení na mně. Slunce už se přehouplo daleko za půlku. Na lavičce, kterou za pár kroků minu, sedí hubená babička. Přes teplé počasí má na hlavě naraženou tlustou čepici. Střetli jsme se pohledy. Usměju se a pozdravím. Ona šibalsky nechá jeden koutek utéci až k uchu a s nadzvednutým obočím se svěří:

„Nemám berli!“

Zvedám palec a uznale kývnu hlavou „To je super.“

„Jsem tu bez berle,“ usmívá se dál.

„To vám moc přeju, a taky pěknej zbytek dne!“

Kdyby před sebou měla ceduli „Zastav se na pár slov“, možná bych se jí snažil vyhnout. Možná by mi bylo dopředu líto ztraceného času v nepřesvědčivé debatě o tom, jak mě Ježíš miluje. Možná jsou cedule a nápisy násilím bránícím konverzaci s cizími lidmi. Možná příliš poutají naši pozornost.

Nám ale kafe chutná, příště se zas pokusíme podělit.

Miroslav Roxer,

32 let, vývojář v defektoskopii