Učitel Kilián

Záměr vstát dřív než děti se povedl. Scházím dolů do kuchyně. V rohu stojí Kiliánova školní aktovka. Je první školní den. Kilián je prvňáček, ale dneska nikam nepůjde. Do žádné ze spádových škol ho totiž nepřijali.

V hlavě mi běží kolotoč posledních měsíců. Kilián má dětskou mozkovou obrnu, nechodí a nemluví, ale mentálně je na tom dobře. Psycholog i logopedka z Jedličkova ústavu v Praze se shodli na tom, že patří do běžné školy, jeho intelekt odpovídá jeho věku. Máme doporučení SPC, máme pro Kiliána asistentku, máme potřebné papíry, ale nemáme školu.

Spory se školou v Želízech, kam už Kilián chodil část dní v týdnu do školky a byl dobře integrován, se táhnou od února, a s tou v Liběchově od dubna. Podle zákona jsme v právu a náš syn má na základní vzdělání nárok, ale… Obě školy na konci prázdnin opět zamítly přijetí, každá s výmluvou na něco jiného. Jedna není bezbariérová a ta druhá argumentuje tím, ať ho přijme ta první. Tomu předcházela osobní setkání, jedno absurdnější než druhé. Obzvláště to v Liběchově, kde na mě nastoupilo šest žen včetně paní starostky s tím, že Kilián patří do Litoměřic, kde mají speciální třídu, vzdálenou „jen“ devadesát minut jízdy autem. Argumenty, proč je pro jeho rozvoj důležitý zdravý kolektiv a co tím mohou získat jeho spolužáci, i názory odborníků nezafungovaly. Sice jsme v právu, ale dávat syna někam, kde ho bytostně odmítají, opravdu nechci.

Na poslední chvíli začal shon po jiné škole. Našli jsme ji. Je báječná. Pan ředitel s námi jednal jako s lidmi. Všechno bylo až moc na poslední chvíli a učitelka prvňáčků má před sebou mnoho neznámého. Nový program školy „Začít spolu“, novou třídu a do toho ještě Kilián. Moc se nám omlouvala, ale bála se, že by to nezvládla. Strach z neznáma je běžný, takže se nezlobíme, jen je nám to hodně líto.

V hlavě mi běží, že je dobře, že se paní učitelka mohla rozhodnout. Říkám si, jestli jsme měli my před jeho narozením možnost volby. Ano, taky bych chtěla zdravé dítě. S jeho sestrou Ethel je rozhodně méně práce. Možná i Kilián by chtěl běhat a mluvit jako ostatní a my bychom mu to z celého srdce přáli, ale život se odvíjí jinak.

Nyní máme jiskřičku naděje v temném tunelu českého školství v individuálním domácím vzdělávání. S panem ředitelem jsme se dohodli, že Kiliána budeme integrovat postupně. Začne se učit doma a zkusíme zvykat třídu, rodiče i paní učitelku na našeho syna. Tak to snad vyjde.

A tak, i když už jsem vzhůru, si začínám snít… Snít sen o tom, že jednou bude společnost nastavena tak, že se smažou bariéry mezi „my“ a „oni“. My zdraví a oni s handicapem. Kdy se bude vidět potenciál, který v sobě každá lidská bytost má. Indiáni prý věří, že všechno na zemi má svůj cíl a každý člověk své předurčení.Škola má své žáky připravovat na jejich budoucí povolání. Bohužel dnes vůbec nevíme, co naše děti jednou budou dělat, jaká povolání budou existovat.

Myslím, že náš syn se se svým povoláním už narodil. Je to učitel! Učí nás trpělivosti a laskavosti, přijímat lidi takové, jací jsou. Ukazuje nám, co všechno člověk potřebuje ke šťastnému životu. Blízké, kteří ho mají rádi, a vědomí smyslu v tom, co děláte. Když má možnost cokoli dělat a jsou s ním lidé, které má rád a oni jej, je veselý a šťastný. A my s ním.

Z myšlenek mě vytrhne pohled na hodiny. Dost sentimentu. Je čas uvařit pro devět dětí a šest matek, které si s přijdou užít první den do naší lesní školky. Kilián může být mezi dětmi a to by bylo, abychom našeho učitele něco nenaučili i my.

Renáta Trčková,

máma, průvodkyně v Lesní mateřské školce a lektorka