Touha po vykoupení

Snaha historika umění Jaromíra Neumanna (1924–2001) být v každodenním styku s díly nedozírné hodnoty šla – jeho vlastními slovy – „srovnávat s mileneckou zaujatostí a snad i posedlostí“. Jejím nejzásadnějším výstupem je monografie Petr Brandl, kterou právě vydala Národní galerie. Má dva svazky, bezmála tisíc stran a váží přes šest kil. Vychází až šestnáct let po autorově smrti díky péči kurátorky Andrey Steckerové, která za Neumanna životní arcidílo dokončila.

Monumentální publikace oslavující s ročním předstihem 350. výročí narození barokního velikána přitom bezděčně připomíná, že vášeň pro umění může být pro leckoho nezdravá. Neplatí to jen pro známého bouřliváka Brandla, ale i pro autora monografie. Oba totiž přivedla až do vězení.

Ke konečné zkáze

Malostranský rodák Petr Brandl (1668–1735) se ke své celoživotní radosti dostal už jako dítě. Nemluvíme teď o obrazech, ale o alkoholu: jeho otec-krejčí si v Praze přivydělával čepováním rakovnického piva. Malířství a pijáctví Brandla od té doby provázely v nerozlučném přátelství. Zatímco městská a církevní honorace ho záhy začala vnímat jako autora, od něhož je třeba si pořídit obraz, úřady jako člověka, na kterého je třeba si dávat pozor.

Do vězení poprvé putoval za hádku, při níž sokovi způsobil zranění. A pak před ním až do smrti utíkal kvůli dluhům. Na otázku, proč jsou Brandlova díla rozesetá po kostelích a…