Roberto Bolaño

V latinskoamerických literárních kruzích se občas říká, že existuje období před a po Bolañovi. Míněna je polovina devadesátých let, kdy se chilský světoběžník postaral o to, že literatura, která v té době stagnovala, dostala zásadně nový impulz. Roberto Bolaño (1953–2003) prudce otočil směr od velkých magických příběhů i autorit typu Gabriela Garcíi Márqueze a jeho vliv na hispánské literáty i čtenáře se podobá nástupu Quentina Tarantina ve filmu.

Bolañovým poznávacím znamením se staly ironické hrátky s formou a žánry, barokní odbočky a meandry, dělal si legraci z literárních kritiků i z rodné země. Erudice sečtělého literárního nerda se v jeho totálních románech mísí s černým humorem, citem pro poezii, v níž nakonec všechny své prózy promění, ale také s láskou k brakovému žánru, starým filmům a béčkovým detektivkám. A to vše tvoří neodolatelný amalgám známý z objemných knih Divocí detektivové či posmrtně vydaného opusu magnum, románu 2666.

O to větší překvapení je, že mnoho recenzentů vyhlašuje za jedno z jeho nejlepších děl netypicky střízlivou a útlou novelu Vzdálená hvězda, která vznikla během pár týdnů. A nyní to mohou posoudit i Bolañovi čeští fanoušci. Kniha vypráví o dvou mladých básnících, kteří se z poetických časů flákání po fiktivním chilském městě Concepción musí probudit do velmi prozaické reality Pinochetova puče. Oč je rozsah stránek skromnější, o to je vyznění silnější.

Kouřem po nebi

Vzdálená hvězda vznikla…