Spisovatel jako povolání

Každý nosí v hlavě knihu. Někdo ji skutečně vydá.  A pak možná ještě jednu, nebo dokonce dvě. O takových lidech však Haruki Murakami ve svém titulu Spisovatel jako povolání nepíše. Soubor volně provázaných esejů pojednává o psaní jako o řemesle těch, kteří se dokážou držet „v ringu“ dlouho. Stejně jako on sám, nenápadný, ale globální fenomén.  Jeho eseje se tak nebudou líbit snobům, kritikům a lidem, kteří jsou přesvědčení, že talent je od Boha. Nic není Murakamimu vzdálenější, stejně jako romantické představy, jež mnozí o spisovatelích vyznávají.

Nezakládá si na tvůrčích mukách, prokouřených plicích ani chudém životě. Jako důkaz nabízí osobní zkušenost, kterou popisuje svým typicky čistým, ukázněným stylem. Každý den brzy vstát, dopoledne pracovat a hluboký ponor do podvědomí nutný k jakékoli tvůrčí práci pak kompenzovat hodinami fyzického tréninku. Není to nic jiného než antický koncept kalokagathie, rovnováhy těla a mysli. Jeho spartánské metody mohou někomu připadat až robotické, ale Murakami nikomu nic nevnucuje a nenabízí recept na bestseller.

V dalších kapitolách pak popisuje cestu k úspěchu i pronikání na anglosaský trh, ale také vztah ke kritice a literárním cenám. Nejprovokativnější je bezesporu část o tom, že psaní knih není moc vhodné pro ty, kterým to dobře myslí. Mnoho lidí má spisovatele za někoho, s jehož pomocí absorbují myšlenkové bohatství. Ale Murakami nemilosrdně varuje čtenáře i tyto autory: „Ti, jimž to myslí opravdu dobře a rychle,…