Dopis ze Sunderlandu

Jestli jdete na nádraží, dojděte si radši u nás na záchod. Na nádraží žádné toalety nejsou,“ poskytuje mně a mojí kamarádce Bětce užitečnou a současně překvapivou „spotřebitelskou“ informaci baristka z Caffè Nero. Pobočka tohoto tradičního řetězce v centru Sunderlandu a pár bankovních budov jsou jedinými důkazy, že skutečně jsem ve středně velkém (275 tisíc obyvatel) britském městě. Kam oko dohlédne, sahají sázkové kanceláře, herny a laciné obchody. Liduprázdný dražší obchodní dům Marks & Spencer vyvolává dojem, že se tady ocitl jaksi omylem. Podle koncentrace podivných jedinců a frustrovaně vypadajících lidí mám intenzivní pocit, že jsem se vrátil do ulic československého okresního města druhé poloviny osmdesátých let. Ponurou náladu ještě prohlubuje čerstvě zpečetěný sestup fotbalistů místního FC z Premier League.

Sunderland je názornou ukázkou toho, že Spojené království nelze posuzovat jen podle lesku Londýna a jeho okolí. Severovýchod Anglie, na který se vší tvrdostí dopadla thatcherovská likvidace těžkého průmyslu v osmdesátých letech, je končinou, kde většina lidí opravdu nemá pocit blahobytu. Naopak tu převládá silný pocit, že politici ve vzdáleném Londýně jejich potíže dlouhodobě ignorují a že se na ně při přerozdělování bohatství jaksi zapomnělo. Toxické dědictví thatcherismu dodnes znamená, že Sunderland a jeho okolí jsou politicky zbarvené do rudé barvy Labouristické strany. Všichni tři poslanci Dolní sněmovny za sunderlandské okrsky byli zvolení právě za…