Mort, died, gestorben, overleden, morto. Smrt českého designéra Bořka Šípka ohlašovaly noviny snad ve všech jazycích. Byl světová hvězda. V Česku spíš nepřijatá.
V nekrolozích nemohlo u Šípkova jména nepadnout „Havlův architekt“. Václav Havel ho do téhle funkce jmenoval zvláštním dekretem, pojilo je srdečné přátelství a napsal mu také dopis, přetištěný v Šípkově knize Hradní práce: „Milý Bořku, přiznám se, že mi trvalo určitý čas, než jsem si začal zvykat na Tvůj výtvarný projev, na Tvou architekturu, na Tvé designérství, na Tvou zvláštní variantu multikulturně postmoderního ornamentalismu.“ Mnoho lidí si na Šípkův rukopis nezvyklo doteď. Opulentní, dekorativní, pohádkový a zároveň ironický postmodernismus, který představoval, v Česku prostě nezdomácněl. Uvidíme ale, jak to bude časem.
Havlův Plečnik
Poprvé přišel na Hrad v roce 1990. Jak vzpomíná člen tehdejší kulturní sekce Zdeněk Lukeš, zajímaly ho hlavně úpravy Masarykova architekta Josipa Plečnika. Tou dobou byly ještě všude pozůstatky starého režimu. Například ve Španělském sále nábytek, do nějž se zasedalo na sjezdech ÚV KSČ; zařízení bylo nutné pro různé účely přestavovat a jedno křeslo museli tahat dva lidé.
„Bořek Šípek nabídl, že nám navrhne židle nové,“ vzpomíná Lukeš. Byla to lákavá nabídka: o Šípkových židlích psaly tou dobou The New York Times, že vypadají „jako žádné jiné“, a o něm, že je „nejzářivější nový talent“. Za půl roku se dostavil s prototypem. I nová židle vypadala nevídaně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
