Dopis z Bruselu

Tak ho tu máme zase! Summit. Jako novinář člověk snadno podlehne poblouznění, že jím žije celý Brusel. V megaakváriu alias budově Rady Evropské unie tomu není těžké uvěřit. Média mají vyhrazené zastřešené atrium paláce Justus Lipsius, a jakmile k němu začnou najíždět nablýskané vládní limuzíny, z nichž vyskakují prezidenti a premiéři jak na běžícím pásu, mění se tahle jindy jen průchozí hala na newsroom Evropy. Jako miniaturní rybičky tu plave a kmitá asi 1500 reportérů, fotografů a kameramanů z celého světa.

Zas je tu jeden summit, na kterém visí budoucnost Evropy. Reportéři do mikrofonů hlásí „přelomový“, „stěžejní“, „klíčový“, „zásadní“. „Dnes, nebo nikdy, buď Evropa vydrží, nebo se rozpadne.“ Kvůli čemu, že je to tentokrát? Nesepisuje se žádná nová smlouva, nehroutí se evropské banky ani se nehledá spása pro Řecko či nějakého jiného zkrachovance. Těžkopádný technokratický kolos se značkou EU se přes mnohé zdánlivě nepřekonatelné krize posunul úplně jinam – snaží se zahnat strašáka jménem Brexit, tedy možnost, že jeden z nejsilnějších členů řekne celé partě „goodbye“.

A zase je to ten summit s košilí navíc. V překladu z místního žargonu to znamená, že show plánovaná na čtvrtek a pátek se může protáhnout – to kdyby se některá z 28 hlav států zatvrdila a ty zbylé s ní nehnuly do soboty. Víkend to může pokazit všem zúčastněným a těch jsou kromě novinářů ještě další čtyři tisíce. Média radu vzít si „košili navíc“ zpravidla překládají jako upozornění na nejistotu: nikdo…