Únos a co dál

Má stát platit výkupné za unesené občany, aby je zachránil před zabitím? Nebo je má nechat napospas únoscům, aby zaplacení nezvyšovalo riziko, že budou unášeni další lidé, protože se to ukáže jako dobrý byznys? Minulý týden přinesl řadu otázek a nemálo z nich mířilo i na adresu Respektu. Náš článek o zaplacení výkupného za dvě unesené ženy a výměně libanonských teroristů spustil debatu o hranicích novinářské práce. Tento komentář je tudíž trochu netradiční, protože kombinuje jak obecné téma, tak reakci na kritiku vůči Respektu.

Výhodný byznys

Česko zažilo během posledních let dva významné únosy v zahraničí, které skončily zásahem státu. Nejdříve šlo o dvě Češky unesené v Pákistánu, pak o pět Čechů zajatých v Libanonu. Zejména druhý případ jasně ukázal, že i když vláda tvrdila, že k obchodu s únosci nedochází, opak je pravdou. Následně to totiž v rozhovoru pro Hospodářské noviny potvrdil ministr obrany Martin Stropnický.

Pro média z toho vyplývají otázky, jak se k tématu postavit, protože o něm vlastně nikdo ze zúčastněných autorit nechce mluvit otevřeně.

O tom, jaké informace ve veřejném zájmu publikovat a jaké už ne, se vedou dlouhé debaty v případě různých témat. Respekt v minulosti občas hájil větší opatrnost – například při zveřejňování odposlechů – a kritizoval jiná média, jež podobné informace zveřejňovala bez zábran a často bez kontextu. Nyní je naopak kritizován Respekt, že zašel…