Číst romány českobudějovického rodáka Jiřího Hájíčka znamená vracet se do povědomé krajiny, jejíž zákoutí člověk už kdysi navštívil. Možná v trochu pozměněné podobě, přesto se body záhy spojí do obrazce, který charakterizuje tvorbu autora od raných povídek až po průlomové romány Selský baroko a Rybí krev. V nich Hájíček vycizeloval novodobou formu (kritického) vesnického realismu, který reflektuje jizvy nedávné historie, zpřetrhané vazby mezi lidmi, nezadržitelné proměny toho, co bylo. To všechno se směsicí empatie a okouzleného lyrismu.
Dešťová hůl je logickým vyústěním triptychu, který v roce 2005 odstartovalo Selský baroko, román bilancující s dědictvím kolektivizace, a pak následně rozvinula Rybí krev, jejíž pozornost se přesunula do časů normalizace. V jejich centru nestojí jen zdánlivě idylická krajina, která ukrývá křivdy a tragédie, ale i postava kráčející proti proudu času a bezmála detektivně rozkrývající mysteria minulosti.
V tomto ohledu nepřináší Hájíčkův nový román zásadní změnu, dějovým půdorysem má blízko právě k Selskýmu baroku. Namísto genealoga, který rekonstruuje příběh udání z padesátých let, je tu ústřední postavou správce pozemků Zbyněk, kterého hluboká osobní krize a náhodné setkání s dávnou láskou přivedou na stopu zdánlivě banální machinace s půdou ve vsi, k níž má těsnou vazbu.
Motiv kronik a starých dokumentů ze Selskýho baroka nahrazuje modernější on-line vyhledávání v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu