Normální dokumentární film

Tak uvidíme, co se teď bude dít,“ říká s úsměvem Tomáš a kino vybuchuje smíchem. Sedí na invalidním vozíku a na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava právě s publikem zhlédl premiéru snímku Miluj mě, jestli to dokážeš, v němž je hlavním představitelem. Režisérka Dagmar Smržová tu zachytila, jak obtížné je pro lidi s fyzickým či mentálním handicapem získat partnery pro uspokojivý sexuální život. A Tomáš po promítání dostal otázku, jestli se pro něj po natočení filmu něco změnilo. „Jste první, kdo to viděl. Takže jak říkám, uvidíme.“

Jubilejní dvacátý ročník festivalu se minulý týden odehrál ve vzrušeném období. Konají se demonstrace, volá se po změně prezidenta, upozorňuje se na návrat cenzury, ve veřejném prostoru se angažuje tolik osobností jako snad nikdy po revoluci. Jenže dokumentaristé nejsou novináři. Se svědectvími o proměnách Česka nemohou přijít hned teď a tady, pustit je do médií nebo zavěsit na sociální sítě. Zpracování filmů jim zabírá mnohem více času a mezitím se leccos změní. Tak jako v případě snímku o Tomášovi: během natáčení u nás nefungovaly sexuální asistentky, zatímco dnes je tu registrováno pět profesionálek. Čerstvá sklizeň českých dokumentů v Jihlavě nicméně potvrdila, že tohle zpoždění nemusí být pro filmaře handicapem, se kterým by se – podobně jako Tomáš – neuměli vypořádat. Leitmotivem letošního ročníku byla otázka související s dvacetiletou existencí přehlídky: Bude dokumentární film existovat i za dvacet let? Tři…