Prolitá krev a zdvořilosti

Minulý týden zažil Brusel dvě důležité polské návštěvy. Obavy Evropanů, že nová polská vláda směruje zemi nedemokratickým směrem, přijel rozptýlit nejprve prezident Andrzej Duda a krátce po něm premiérka Beata Szydłová. I když jde především o symboliku a nikdo asi nečekal, že v průběhu oficiálních návštěv dojde k nějakému zásadnímu zlomu, obě události byly ostře sledované: jak budou představitelé polského establishmentu reagovat v debatě se zástupci evropských institucí, které právě – poprvé v unijních dějinách – začaly s šetřením členské země ve snaze zjistit, jestli noví vládci neohrožují polský „právní stát“?

Premiérka navštívila europarlament a známý postoj polského kabinetu k výtkám ohledně zákona o Ústavním soudu a rozsáhlých změn ve veřejnoprávních médiích nijak nerozvedla („dáváme jen věci do pořádku a podle zákona“). Ve svém projevu ujišťovala, že Polsko je a bude součástí Unie, bez nejmenších pochyb. Její rétorika tomu ale ne vždycky odpovídala. Hned několikrát zmínila prolitou polskou krev a polské utrpení v boji za svobodu.

To, co by jinak byla rétorická figura, má dnes úplně jiný význam. Nová polská elita intenzivně oživuje duchy minulosti z druhé světové války. Beata Szydłová dělala to samé, byť v jemnější formě: valnou část oné polské krve prolili Němci. Jádro Unie dnes tvoří jejich potomci a jejich přátelský vztah s Francií na západě a Polskem na východě. Válečné zločiny jsou v dnešní diskusi nepodstatné, a jejich připomínání je zvláštním příspěvkem k…