Dopis z Madridu

S těžkými botami na nohou a levným vínem v ruce hledám „casa ocupada“, obsazený dům, pojmenovaný ESOA del Eko. Undergroundový instinkt mne dovedl správně. Na fakt, že z toho posprejovaného domu vychází důchodce, však odpověď nemá. Otevírá mi paní kuželovité postavy ve středních letech a v nepadnoucím oblečení. Zmateně pokračuji nahoru po schodech. Nacházím děti pištící mezi stany a hračkami. „Četla jsem, že tu má být dneska nějaká akce,“ vysvětluji. „Jo, přivezli nové knížky pro děti,“ odpovídá jeden ze „správců“ squatu, který nemá piercing ani tetování, zato šediny a vrásky. „Chodím sem s mamkou každý pátek, moc se mi tu líbí, a často tu jsou i další děti. Dole se můžou pořádat i koncerty, nevidí tam totiž policie,“ odzbrojuje mě pak s dětskou upřímností devítiletá Sylvie.

Bývalý supermarket, přeměněný před čtyřmi lety silami squaterů v kulturní centrum pro všechny generace, má čtyři podlaží a každé disponuje knihovnou s beletrií, odbornou literaturou i učebnicemi. Posprejovaný sklep poskytuje rozlehlou náruč koncertům. Přízemí připomíná obří společenskou místnost posetou křesly, v níž se scházejí nejrůznější spolky od bojovnic za sociální práva, farmářů či organizátorů antifašistických akcí (kupříkladu proti Hogar Social, charitě, jež poskytuje pomoc pouze lidem se španělským občanským průkazem). Hrdla potěší bar, u něhož lze za dobrovolný příspěvek získat pivo a při troše štěstí i občerstvení. V prvním patře se nachází obrovský dětský koutek, free shop (místo, v kterém…