Dopis z Tokia

Hvězdné nebe, pod kterým jsem v posteli usínala, ustoupilo novému dni a zpěvu ptáků. Trilkují jen pro dobrou náladu posluchače, na zdi ložnice se pomalu kymácejí stromy a člověk by skoro zapomněl, že je uprostřed nejhustší městské zástavby. Šelest listů jen podtrhuje dokonalost programu vyvinutého pro tu nejlepší variantu ranní nálady. V dokonale zvukově i světelně izolovaném pokoji jsem se vyspala nejspíš dobře, to potvrdí graf zobrazující moji spánkovou křivku. Podlaha má teplotu optimálně nastavenou ve vztahu k počasí, a tak jdu bosá k zrcadlu a nehybně čekám, až bude můj odraz doplněn o základní informační hodnoty. Naskakuje můj pulz, krevní tlak a vyhodnocení míry úsměvu. Senzory za zrcadlem, napojené na počítačovou síť, považují poslední hodnotu za chabou. Chytrá domácnost zjednává nápravu a zpěv ptáků z reproduktorů hned nahrazuje veselejší hudba, která mi má pomoci dosáhnout správného usměvavého rozpětí.

Když ukročím nad umyvadlo doprava, hned se mi nabídne řešení mé nezáviděníhodné úsměvové situace. Ve formě make-upu. Ten se objeví na mém obličeji v zrcadle – kamera spolupracuje s aplikací, která mi varianty zkrášlení navrhuje a je schopná mi ukázat krok za krokem, jak jej na svém obličeji zrealizovat. Zkouším i různé druhy knírků a vousů, to je ale určeno spíše pánovi domu, tak se půjdu raději optimálně obléknout. Další kamera za zrcadlem u šatny mi navrhuje ideální barevné ladění oděvu. Chytrým telefonem hledám nejvhodnější barvu, mé aktuální černé triko se…