Už nikdy nebýt bez ceny

Poprvé jsem viděl Tomáše Kostu v roce 1993. Seděl v malé kanceláři v pražské Bolzanově ulici, kde tehdy sídlil týdeník Respekt. Skoro sedmdesátník, brýle se zlatou obroučkou, modré sako, luxusní boty, v ruce kouřící dýmku. V silně neformálním prostředí porevolučního Respektu – ten den vařil v redakční kuchyňce Ivan Jirous polévku – vypadal, jako by sem zabloudil omylem. Nezabloudil. Věděl, kam jde, a věděl, že tam chce pomoct. Teprve později, když jsem ho poznal víc, mi začalo docházet, že snaha pomáhat, být potřebný, je leitmotivem jeho dospělého žití. Dělal to velmi noblesně, nenápadně a přitom s velkým úspěchem – jak nakonec doložily proslovy plné vděčných slov a stesku, které zazněly minulý týden v obřadní síni Nového židovského hřbitova v Praze při rozloučení s Tomášem, který 3. června zemřel ve věku 91 let.

Vzhůru do Knihy

Snídaně s německou kancléřkou Angelou Merkel v Berlíně, následně večeře s českým ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem v Praze, ráno přesun do Vídně na schůzku s diplomatem Jiřím Grušou a večer ještě stihnout dorazit na pár dnů domů do Frankfurtu. Takový program nebyl pro Tomáše Kostu nijak výjimečný ani po osmdesátce. V Česku byl v minulém desetiletí poradcem tří premiérů a dvou ministrů zahraničních věcí. Po emigraci do Německa v roce 1968 se přátelil s několika tamními kancléři, jeho kamarády byli úspěšní čeští i němečtí spisovatelé. K tomu, jak žil, jaký význam přikládal pomoci a potřebě být ve středu událostí, jež považoval za…