Začal jako každý jiný všední den. 4.30 budík, čaj, koupelna, v pět hodin probudit syny, starší prvňák, mladší předškolák. Dohlédnout na obvyklé ranní rituály, naštěstí spolupracují. V půl šesté vycházíme z domu, někdy je vodí do školky a do školy babička, dnes musím sama, protože je venku náledí. V trolejbuse si povídáme a jako pokaždé se řeč stočí na „co by bylo, kdyby“. Kluky už delší čas zajímají letadla a lodě, hlavně vojenské, tentokrát je v centru konverzace křižník Bismarck. Proslulá válečná loď, prý o šest metrů širší (nebo delší) než Titanic.
Mladšího necháváme ve školce a na šestou spěcháme ke mně do práce. Jsem zaměstnaná v menším hotelu, od šesti do deseti ráno chystám snídaně a obsluhuji a potom, do dvou odpoledne, jsem pokojská. Vyhovuje nám to všem třem, protože máme celé odpoledne pro sebe.
V hotelu chystám staršímu snídani a svačinu a pak mám povoleno na 10 minut přerušit práci, abych ho mohla odvést do školy. Jdeme po nábřeží a povídáme si. Jonáš je tak zabraný do konverzace, že sotva zaznamená volavky a kačeny na hladině, protože kdyby měl model lodi Bismarck, tak to by bylo něco, pustil by ho hned po Dřevnici, a aby neuplaval, přivázal by ho na silnou nit. U školy se loučíme a já mu slibuju, že jestli to půjde, zkusíme odpoledne koupit slepovací model lodi Bismarck.
V práci je celkem klidno a zase musím přemýšlet o tom, jaká je to škoda, že můj partner a tatínek kluků před třemi lety nečekaně zemřel, a jak nám chybí. Po práci zase kolečko, školka…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
