0:00
0:00
Společnost5. 3. 201616 minut

Vídeň: Tajemství nejlepšího města k životu

Rakouská metropole se stala nejpříjemnějším místem na světě. Jak to dělá?

,
foto: Milan Jaroš
Vídeň, březen, 2016
Autor: Milan Jaroš

Vídeň letos stvrdila svou pozici nejlepšího města pro život. Rakouská metropole v poslední době pravidelně vyhrává v žebříčku konzultantské společnost Mercer.  Nyní ji na první místo vynesla ve svém hodnocení i analyticko-datová divize týdeníku The Economist. Vídeň tentokrát předstihla Melbourne, s níž poslední roky v bodování Economist Intelligence Unit soupeřila, a poprvé tak vyhrálo evropské město. Rozhodující faktorem, díky kterému porazila australskou metropoli, byla nízká kriminalita a počet násilných útoků. U příležitosti potvrzeného vítězství Vídně výjimečně odemykáme reportáž, která pátrala po příčinách tamního nebývale kvalitního života, a také rozhovor se starostou města Michaelem HäuplemPokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Nevyhlášeným hlavním městem světa je kosmopolitní New York. Kreativní studenti se stěhují do alternativního Berlína, ctižádostivé pracanty přitahuje bohatý Londýn a futuristické sny architektů se plní v Šanghaji a ve výstřední Dubaji. Avšak nejlepší město planety je mnohem normálnější. Vypadá na první pohled dokonce nudně a navíc leží jen devadesát minut jízdy autem od Brna. Jawohl, nejlépe se žije ve Vídni. To alespoň vyplývá z prestižního srovnání konzultantského koncernu Mercer, v němž rakouská metropole zvítězila už posedmé v řadě (Praha se umístila na konci sedmé desítky). Nadšení autorů abstraktní studie sdílejí i Češi různých generací, kteří ve Vídni našli nový domov. Krásy svého města dokazují příklady, které na našince působí jako nedosažitelná utopie, kdyby v praxi neexistovaly jen pár desítek kilometrů od českých hranic.

↓ INZERCE

Právo na češtinu

Jan a Petruška Krčmářovi, kteří do Rakouska utekli před komunistickou diktaturou počátkem osmdesátých let, zvou do svého bytu položeného ve čtvrti Stammersdorf půl hodiny jízdy tramvají z centra.

Paní Krčmářová nás zavádí do několika místností, k nimž mají klíč všechny domácnosti v deset let staré zástavbě. Do prádelny a do společné dílny, v níž je navíc fotokomora. Do dětské místnosti naplněné velkými barevnými hračkami. Do prostorné haly, kam architekti nainstalovali promítačky a plátno určené k hromadnému sledování filmů a sportu (každý z nájemníků si sem může pozvat přátele, stačí se předem zapsat do rozpisu). A vyvrcholení prohlídky leží ve sklepě – je v něm jedna velmi horká a druhá mírněji vytápěná společná sauna.

Není to přitom soukromý ostrov pro bohaté. Radnice výstavbu sídliště dotovala a výměnou stavařům nastavila přesná pravidla a především zajistila nízké ceny pro budoucí nájemníky. V těchto špičkových bytech teď žijí lidé z chudších a středních vrstev.

Hanu Cygonkovou při povídání o vídeňském životě jako první napadnou minulé prázdniny strávené s dětmi své sestry. „V parcích poblíž centra je asi deset starších bazénů, kam mají v letním vedru přístup jen děti anebo rodiče s dětmi. Vstup je tři eura pro rodiče, děti mají vstup zdarma, může si ho dovolit každý,“ říká Hana Cygonková, která do Vídně přišla počátkem devadesátých let ze Zlína. Vystudovala zde ekonomii a od počátku tisíciletí pracuje v centrále Erste Bank. V dětských bazénech na bezpečí dohlíží plavčíci, a když rodič, strýc nebo teta musí něco vyřídit ve městě, tak – alespoň podle zkušeností jiné vídeňské rodiny  dítě hodinu či dvě pohlídají. Životy rodičům usnadňují také zaručené bezplatné školky pro všechny děti starší tří let anebo speciální dětské programy a prohlídky, jež ke svým výstavám nabízejí veřejná muzea.

Bývalý ministr školství Ondřej Liška ve Vídni zatím žije jen dva roky, ale při setkání v Kaffee Alt Wien z něj vychází nezastavitelný proud chvály. Třeba na samozřejmost, s níž ho město coby cizince přijalo. „Moje děti chodí do německé školy, a chtěl jsem jim proto zařídit i hodiny české gramatiky,“ vypráví. Přes Facebook našel rodiče dalších jedenácti dětí z různých škol ve městě, kteří  chtěli svým dětem také zajistit výuku češtiny. Napsali společnou žádost na radnici, ta jim našla učitelku a zařídila bezplatné kurzy dvakrát týdně v jedné z městských škol. „Úředníci se podívali na adresy všech rodičů a kurz zřídili ve škole, která je pro všechny v průměru dopravně nejvýhodnější,“ směje se Liška pořád trochu nevěřícně. Podobnou žádost může podat jakákoli skupina dvanácti rodičů.

Všechny tři zmíněné příklady mohou působit jako luxusní rozmar nebo rovnou jako úplná zbytečnost. Jsou to však zvláště spektakulární výhonky obecnější strategie, která z Vídně udělala nejlepší město planety.

Život je k žití

Thomas Madreiter je hlavním plánovačem budoucnosti Vídně. „Life is for living! Život je k žití!“ cituje ředitel odboru plánování při setkání slova staré rockové klasiky od Barclay James Harvest. A vysvětluje půvabně banální princip, jímž se jeho úřad při vytváření městských plánů do roku 2025 i hlavní strategie cílené k roku 2050 řídí: „Základní hodnotou je pro nás pohodlný, příjemný život pro všechny. Všechno ostatní se tomuhle principu musí podřídit a každá technologická inovace má smysl, jen když mu slouží.“

Dlouhodobé plány Vídně vznikly na základě vizí a nápadů dvou set městských i soukromých organizací, které urbanisté analyzovali. Radnice si navíc ve vlastním výzkumném oddělení nechává zpracovávat detailní výzkumy o spokojenosti obyvatel se životem. Sociologové zkoumají náladu v konkrétních městských čtvrtích i mezi různými skupinami obyvatel a výsledné studie pak publikují a předávají komunálním politikům a úředníkům.

Věci tu fungují. Zároveň nejsou tak strojově dokonalé jako v Německu.

Urbanisté dále píší a vydávají odborné publikace a sešity snad ke všem aspektům života ve městě a ani mnozí jejich kolegové ze složité úřední struktury nestíhají hojnou produkci číst. Toto vídeňské know-how může mít globální dopady: prvně v dějinách lidstva žije více než polovina obyvatel planety ve městech a v roce 2050 v nich tento podíl zřejmě vzroste na 75 procent. Tisíce starostů, úředníků a aktivních občanů budou potřebovat zdroj inspirace.

V jádru vídeňského úspěchu podle vrchního plánovače Thomase Madreitera leží skutečnost, že se radnice v devadesátých letech vzepřela převažujícímu uvažování doby. Nešetřila ve veřejném sektoru, neprivatizovala městské služby a majetek. Rozvod vody, svoz odpadu, úklid, zdravotní služby nadále zajišťuje městem provozovaný podnik a radnice do soukromých rukou neprodala 220 tisíc městských bytů. Naopak je nadále hlavním hráčem na trhu s bydlením – skrze zmíněné subvence a po dvacetileté pauze opět také jako stavitel.

„Díky tomu máme budoucnost města ve svých rukou a můžeme ji utvářet,“ říká Thomas Madreiter. „Stojí to na jiném myšlení, než když přes výběrové řízení poptáváte, kdo vám základní služby zařídí co nejlevněji. Pro soukromou firmu často nebude hlavním přikázáním péče o obyvatele, bude muset také hledět na své akcionáře.“ Ale nebyl všude na světě smyslem privatizace právě úmysl zbavit se úřední šedi a zajistit kvalitnější služby? „Řada privatizací v Evropě nebyla tak racionální, jak se tváří,“ je přesvědčen hlavní vídeňský urbanista.

Rudá Vídeň

Vídeňské úspěchy ale také stojí na politické ideologii: jsou naplněným snem sociálních demokratů, jejichž vládu v minulých sto letech jen krátce narušili nacisté. Hlavním příslibem „rudé Vídně“ bylo od jejího začátku po první světové válce zmíněné levné a zároveň kvalitní bydlení úplně pro každého. Výsledkem této politiky je fakt, že osmdesát procent Vídeňanů žije v nájemních bytech, jež jsou navzdory nedávnému růstu cen několikrát lacinější než ve srovnatelných lokacích v Londýně. Rozdíl v cenách nájmů mezi Vídní a Prahou není tak dramatický, jak by se vzhledem k velmi odlišným příjmům dalo očekávat.

„Nedotujeme tedy bydlení jenom nejchudším. Subvencovaných bytů máme tolik, že na ně má nárok mnohem více než polovina obyvatel města. Můžeme tím bránit vzniku chudinských ghett a promíchávat obyvatele,“ popisuje Thomas Madreiter smysl toho, že z dotovaného bydlení těží i slušně zajištění Vídeňané jako výše zmínění Jan a Petruška Krčmářovi, povoláním bývalý reportér tiskové agentury Reuters a socioložka. „To se nám vcelku daří, i když rozdíly mezi městskými okrsky samozřejmě existují.“

Ruská avantgarda v Albertině. Špičkové umění je ve městě neustále. Autor: Milan Jaroš

Vídeň skutečně nemá ghetta, jakými je proslulá Paříž nebo Brusel. Ale rozdíly mezi jednotlivými okrsky jsou navzdory vší snaze o promísení obyvatel na první pohled patrné, směřování nerakouských národností do určitých oblastí nejde zřejmě úplně zastavit. Třeba v ulicích čtvrti Favoriten na jih od hlavního nádraží, kde před sto lety byla čtvrť českých dělníků, jsou v ulicích vidět dvě velmi odlišné generace – staří rodilí Rakušané a mladí potomci přistěhovalců převážně z muslimských zemí. „Nejsou tu konflikty, ale vídeňský duch zmizel, jsou tu samé turecké restaurace a obchody. Je to už trochu moc,“ říká nahodile oslovená starší místní rodačka na ulici před krámky, v nichž se skutečně prodává hlavně turecké zboží a jídlo.

Každé z měst, kde se dnes podle studie Merceru nejlépe žije, je kosmopolitní, a má tedy velkou menšinu přistěhovalců z nezápadních společností. Ve Vídni tvoří cizinci čtvrtinu z celkem 1,8 milionu obyvatel. Metropole budoucnosti se všechny stanou malým New Yorkem a soužití lidí s různými kořeny bude jednou z jejich hlavních výzev.

Města budoucnosti jsou kosmopolitní. Autor: Milan Jaroš

Zatím nikde, včetně Vídně, neprobíhá integrace bez problémů. „Stalo se mi třeba, že se mě nějaký mladý kluk večer zeptal, zda bych neměla být v doprovodu manžela. Hodně lidí, i těch otevřených, začíná být kvůli podobným zkušenostem trochu nejistých,“ vypráví Petruška Krčmářová, která před více než dvaceti lety založila neziskovou poradnu pro manžele pocházející z rozdílných kultur. Vídeň například v minulém týdnu řešila skandál se 150 soukromými islámskými školkami. Výzkumník Vídeňské univerzity, sám profesor islámské teologie, zveřejnil studii kritizující údajnou dogmatickou výuku na většině z nich. Provozují je islámské spolky a jsou dotované z veřejných peněz.

„Ale o problémech se tu mluví a nic se neřeší agresivně, ale rozumným smírem,“ vypráví Petruška Krčmářová a podobné jsou i reakce na vídeňské radnici. „Ty samé konflikty jsme tu měli před víc než sto lety mezi národnostmi z různých částí monarchie, jen jsme na to zapomněli. A můžu vám ukázat v osmdesátých letech uvadající čtvrti, které jsou teď díky imigrantům zase přitažlivé pro mladé lidi,“ říká Thomas Madreiter. „Problém není v náboženství. Musíme dětem z dělnických imigrantských rodin nabídnout vzdělání a práci. Když se to povede, tak to zvládneme. Když ne, tak máme problém.“

Není to jediný otazník směrem k budoucnosti Vídně. Ani nejlepší město světa totiž není zdaleka dokonalé. Velká část jeho obyvatel se necítí být součástí příběhu nejúspěšnějšího města světa, třetina Vídeňanů například loni volila protestní Svobodnou stranu Rakouska (FPÖ). Štědrá radnice má také vysoké dluhy. V posledních osmi letech stouplo zadlužení radnice z 1,4 na pět miliard eur, k nimž je ještě nutné připočíst miliardové dluhy městských společností.

„Žijeme si nad poměry a jednoho dne to poznáme a město se bude muset uskromnit,“ komentuje Christoph Schwarz, šéfredaktor lokálních novin Wiener Bezirkszeitung. „Věci fungují, a proto teď spoustu problémů zametáme pod koberec.“ Podle Schwarze město silně pociťuje skoro deset let trvající krizi evropské ekonomiky.

Z Alp do kohoutku

Nejlepší město světa ale nejde jen naplánovat. „Je tady směs německé preciznosti a vtipu,“ popisuje Petruška Krčmářová vídeňského ducha. Věci fungují a zároveň nejsou tak strojově dokonalé jako v sousedním Německu. Zůstává více místa pro improvizaci a víru, že „všechno nějak dopadne“.

Vídni přeje také příroda. Viaduktem z dob monarchie do vídeňského potrubí teče vynikající voda z Alp a hned za městem jsou úžasná místa na krátké výlety, třeba Vídeňský les na západě, pochopitelně dostupný veřejnou dopravou.

Trochu vídeňského štěstí přišlo také z neštěstí. Před první světovou válkou žily v centru císařství dva miliony lidí, Vídeň byla jednou z největších metropolí planety, ale to s rozpadem mocnářství rychle skončilo. Začalo sedmdesát špatných let: po první světové válce odešli pracovníci z nově nezávislých států, během druhého světového konfliktu nacisté vyvraždili židovskou elitu, následná železná opona z Vídně učinila místo na periferii svobodného světa, které bylo kvůli této hraniční poloze atraktivní leda pro špiony.

Café Sperl – majitelé jedné z proslulých kaváren. Autor: Milan Jaroš

Počet obyvatel neustále klesal, a proto tu nedošlo k některým módním výstřelkům moderní doby, které poškodily řadu jiných západoevropských měst. Nestavěly se třeba širší silnice pro auta na úkor tramvajových linek a v kavárnách zůstal ošuntělý, dnes opět vyhledávaný nábytek. „Když jsem po revoluci přišla, tak to bylo šedivé město. Docela jsem se divila, že takhle vypadá vysněný Západ,“ vzpomíná na své vídeňské začátky Hana Cygonková.

Pak ale radnice šanci dějin využila: po pádu železné opony se město na okraji Evropy náhle stalo středem kontinentu a nástupní rampou firem pronikajících na postkomunistické trhy. Přicházeli velcí investoři a zahraniční zaměstnanci, Vídeň je lákala novou infrastrukturou a daně z prudkého hospodářského růstu obohatily městskou pokladnu.

Banka Erste, v níž Hana Cygonková pracuje, měla na začátku svého dobývání Východu koncem devadesátých let pět tisíc zaměstnanců a provozovala 230 poboček, ve kterých mělo svá konta šest set tisíc rakouských klientů. Během deseti let se provinční banka proměnila v mocného evropského hráče, zaměstnává kolem padesáti tisíc lidí, kteří se v tisících poboček starají o účty milionů spořitelů.

Počet obyvatel města od devadesátých let setrvale roste. Vloni přibylo čtyřicet tisíc lidí, nejčastěji z Německa (němečtí studenti vyhledávají zdejší univerzity, na které je možné chodit bez přijímacích zkoušek), a velmi brzy bude Vídeň opět tak početná jako před sto lety.

Seestadt Aspern. Na třicet metrů se ulice zvlní a udělá radost hravým. Autor: Milan Jaroš

Na zelené louce za městem proto radnice staví nové sídliště Aspern pro více než dvacet tisíc lidí, kde se na malém prostoru soustředí všechno uvažování vídeňských urbanistů o budoucnosti správného města. Jako první sem, tehdy ještě do polí, postavila metro, kolem jehož konečné stanice má v budoucnu vyrůst několik výškových budov.

Šest tisíc lidí už ve zdejších, architektonicky naprosto rozmanitých domech bydlí. Mají tu k životu uměle postavené jezero ke koupání. Všichni obyvatelé dostali při nastěhování jako dárek od města nákupní vozík, který si mohou připnout ke kolu a vyhnout se tak ježdění na nákupy autem. V územním plánu chybějí kostely i mešity a místo nich vznikne „kampus náboženství“, který bude desítka církevních společenství sdílet. Na měkkém tartanovém povrchu jsou na řadě míst nakresleni panáci na skákání a jiné hry pro děti. Do stejné školní budovy tu budou chodit gymnazisté i učni. Developeři museli domy u hlavní silnice postavit tak, aby v přízemích byl prostor pro obchody. Plánovači hlídají, abych v nich nebyla například samá kadeřnictví, ale mix všeho nutného zboží a služeb denní potřeby.

Přestává legrace

Novinář vždy odchází z vídeňské radnice se spoustou různých materiálů a se zvláštním pocitem. Taška je přeplněná studiemi o životě ve městě a úředníci při schůzce vyprávějí s takovým zaujetím, že má novinář občas pocit, že se stává obětí dokonale propracované reklamy. Ovšem zároveň cítí, že to vyprávění není hra, že vychází z nadšení pro utváření města.

Taková jsou třeba setkání s Kurtem Mittringerem, který vede referát městského rozvoje. Vypráví třeba vášnivě o tom, že není dobré přemýšlet o městě příliš byrokraticky – kvalitu městské zeleně například nemá smysl měřit jen metry čtverečními parku v přepočtu na obyvatele. „Jde přece také o propojení těchto zelených ploch. Aby se chodec mohl procházet z jedné zeleně do druhé pohodlně a i během tohoto přechodu měl pocit, že odpočívá,“ vypráví Mittringer. Právě zelené koridory mezi parky jsou jedním z témat, na nichž nyní s kolegy pracuje.

„Víme z průzkumů, že se hodně důchodců bojí chodit příliš daleko od bytu, protože potřebují častěji jít na toaletu a nechtějí se dostat do nepříjemné situace. Proto na těchto cestách zařídíme větší síť veřejných záchodků, ale také prameny s pitnou vodou.“ Více veřejných záchodků ale ve Vídni nutně neznamená jen více nových staveb. Radnice zaměstnává úřednici, jejíž náplní práce je přemýšlet nad tím, jak se už existující prostory dají využívat k více účelům. Konkrétně třeba domlouvá s majiteli restaurací položených poblíž plánovaných chodeckých koridorů, aby výměnou za dotaci od města své toalety nabízeli i chodcům.

Vídeň také touto cestou plní dlouhodobý cíl, kterým je učinit z automobilismu naprosto menšinový způsob dopravy. To se už postupně daří: před dvaceti lety čtyřicet procent všech přesunů po městě probíhalo v autech, v roce 2012 to už bylo jen 27 procent, za deset let to má být jen pětina. Tomuto cíli slouží i zřízení instituce, která vyvolává vzpomínky na nejslavnější skeč komiků Monthy Python – pověřenkyně pro pěší chůzi.

„Děláme částečně vědeckou práci. Nechali jsme třeba zmapovat všechny pasáže a domovní průchody ve městě a zanesli jsme je poté prvně do mapy. Informace jsme předali i firmám, které nabízejí digitální navigaci. Chodci si v nich teď mohou navolit variantu se zkratkami,“ vypráví Petra Jensová, která nový post „profesionální chodkyně“ před dvěma lety obsadila. Ukazuje pak první vídeňskou mapu pro chodce, na níž jsou označené pasáže a průchody, ale také veřejné záchody nebo opravny obuvi. „Pasáže jsou mnohdy neviditelné, znají je jen zasvěcení. Mým dalším cílem je vytvořit nějaké značky, které na ně chodce upozorní.“

Petra Jensová také zařídila rozvoj mobilní aplikace Vídeň pěšky, která uživatelům počítá kroky. Dobré chodecké výkony pak opravňují ke slevě ve veřejných muzeích. „A vloni jsme pro chodce uspořádali  hledání virtuálních pokladů. Kdo jako první všechny našel, ten za odměnu získal ručně vyrobené boty v hodnotě tisíc eur,“ říká zmocněnkyně pro pěší chůzi. „Teď chci přesvědčit rodiče, aby se nebáli děti ve městě pouštět pěšky do školy.“ Tady přestává legrace, utopie se blíží. Je jen devadesát minut autem od Brna a čtyři hodiny vlakem z Prahy.

1. Vídeň (Rakousko)
2. Curych (Švýcarsko)
3. Auckland (Nový Zéland)
4. Mnichov (Německo)
5. Vancouver (Kanada)
6. Düsseldorf (Německo)
7. Frankfurt (Německo)
8. Ženeva (Švýcarsko)
9. Kodaň (Dánsko)
10. Sydney (Austrálie)


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články