Dopis z Tokia

Příchod nového roku, Ošógacu, v Japonsku neprovázejí ohňostroje ani šampaňské, i když obojí mají Japonci v lásce. Pro jedny z nejvýznamnějších japonských svátků je typičtější návštěva chrámů, modlitby a rituály, které sahají hluboko do historie. Zároveň svátky prosákla i vůně svařáku a jehličnanů a zvyky západního světa metamorfovaly do často překvapivé podoby.

První náznaky Vánoc se letos objevily v Tokiu už za slunečných říjnových dnů, kdy v obchodech zazněly první americké koledy a byly ozdobeny první stromky. Třeba ten se skleněnými lebkami, kostlivci a dýněmi – blížil se Halloween, Vánoce byly za rohem a spojení dvou tak rozdílných svátků zarazilo nejspíš jen cizince.

Do počátku adventu přibyly stovky vánočně nazdobených stromků po celém městě a mnohá prostranství nasvítilo dokonalé hi-tech led-osvětlení se sofistikovaným naprogramováním. Na první pohled vše vypadalo podobně jako v Evropě – ozdobné věnce na dveřích, světýlka v oslnivém třpytu, vánoční trhy i davy proudící obchody. Vánoční nálada tedy směřovala k vyvrcholení v podobě Štědrého večera – to ale nepřichází. V zemi buddhistů a šintoistů si sice lidé přejí Meri Kurisumasu (Merry Christmas), zkráceně Meri Kuri a ve zkratce pojímají i poselství Vánoc. „Nepřipomínáme si narození Ježíše. Slavíme Vánoce, protože jsou hezké a veselé,“ vysvětlila mi Japonka Haruka.

Štědrý večer má blíž ke svátku svatého Valentýna, protože ho slaví hlavně mladé páry, které si vyjdou na romantickou procházku, slavnostnější…