Pálenka: Prózy z Banátu

Troufám si tvrdit, že takový debut, jako je novela Matěje Hořavy (35) Pálenka, česká literatura nezažila už řadu let. Nádherně hutný, vycizelovaný text, v němž každé slovo bylo umísťováno jak kámen ve staré venkovské zídce, připomene prózy Čepovy, Durychovy či Vaculíkovy. Rytmus, který vytváří kladení jednotlivých slov, ale i celých „deníkových“ zápisků, se vryje do krve a působí návykově: „V zimě jsem den co den rozdělával a udržoval oheň jako největší poklad; naučil jsem se místní praktiky rozdělávání ohně: i ty mi zpočátku přišly barbarské; ale teď: oheň v kamnech rozdělávám buď odraným středem kukuřičného klasu namočeným do nafty, nebo odřezkem z gumové duše…“

Tak vypravěč Pálenky podává – podle obálky „autobiograficky laděný“ – příběh o cestě proti proudu dnešní civilizace. Ze světa, kde nás komunikační sítě nutí neustále mluvit či psát, aniž bychom měli čas své postoje promýšlet, se vydává do míst, kde by byl sám a mohl obnovovat citlivost toho, kdo jen pozoruje a vnímá; sebe i svět kolem. A jeho zápisky mají nejen dikci, ale také sílu podobenství.

Malé světy

Koloniální minulost řady evropských zemí je tíživým dědictvím, nicméně pro literaturu té které země obvykle sehrála kladnou roli. Taková tvorba bývá provětraná, otevřená širokým obzorům a globálním, univerzálním tématům. Musí se vyrovnávat s jinakostí, s životem, který může být i jinde. Takto má anglická literatura Cestu do Indie E. M. Forstera. My naopak máme pohádky o Honzovi, jenž by rád zůstal na peci. A podloží kanonických děl, která jsou oslavou malých uzavřených světů. Do dáli se nekouká – a jako by cosi z té tradice zůstalo dodnes: česká literatura je provinční, zahleděná do sebe.

Fakt, že si ji běžný zahraniční čtenář spojuje nanejvýš s Kunderou, případně s Lustigem či Hrabalem, připisuje hlavně nepřejícnému světu. Možná proto není náhodné, že hned několik výrazných debutů se v uplynulých letech vydalo mimo naši kotlinu. Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové do Indie, Paměť mojí babičce Petry Hůlové do Mongolska, Hruškadóttir Jany Šrámkové alespoň odbočkou na Island a Cesty na Sibiř Martina Ryšavého tam, kam slibuje název.

Vyprávějící hrdina Pálenky je rovněž váben směrem východním, ale končí blíže, geograficky i jazykově. Valná část vyprávění jej zachycuje v pozici učitele v rumunském Banátu, v jedné z vesnic osídlených v 19. století českými osadníky.

Navíc autor vystavuje svého hrdinu světu přece jen jinak než Hůlová či Ryšavý. U nich je jádrem vyprávění cizí, exotický svět, který lze konfrontovat se světem naším; jejich prózy mají i jakousi etnologicky dokumentární funkci. Hořava sice načrtává atmosféru místa, kde se zastavil čas, ale nevnímá ho jako skanzen. Banát a jeho kontrasty dávného a soudobého jsou spíš prostorem úniku od hodnot, jimiž nás poměřuje současnost. Tamní svět nezná kategorie výkonu či úspěchu, ba ani pokroku. Je to svět kruhu, který se zužuje tím, jak vymírá.

Salto mortale

Jádrem prózy nicméně není ani svět Banátu, ani život české komunity, Hořavova próza je založena na cestě do nitra postavy. Osamocený pobyt v Banátu spustí sérii vzpomínek a návratů do minulosti. Jejich vršením vzniká nit, která provazuje příležitostné záznamy. Vzniká kontinuální příběh utíkání před nehostinným světem, jenž je také útěkem před sebou samým. Hrdinovy těkavé „útěky“ z Děčína do Brna, do Pasova, do Banátu a po letech zase do Pasova budují symboliku žití, které se snaží nakládání s vlastním životem odložit na jindy. Před trvalým vztahem, rodinou či kariérou dostává přednost jediné „umění“, jímž vypravěč vyniká – skok salto mortale. Tento (ne náhodou opět kruhový) pohyb mu umožňuje šokovat okolí a vytratit se, dokud ohromení trvá.

Přesun dějových kulis neklade otázku, zda je lépe tady, či tam; všude je stejně špatně, jen projevy jsou jiné. Nečteme traktát společenství „pestrých a zelených“ o nutnosti návratu k přírodě, vypravěč ani nepřijíždí pomáhat krajanům šířit civilizaci. Čteme podobenství o melancholii v 21. století. Konfrontace několika světů a způsobů života směřuje k nadčasové úvaze, zda lze nalézt spokojenost, smysluplnost a štěstí, jež by se rodily uvnitř, ne v reklamních obrazech. Hořava stvořil vypravěče schopného a ochotného jít na dřeň; vypravěče, jehož „útěky“ lze brát jako pokusy strhnout brýle mámení, kdykoli hrozí, že si na ně zvyká. Vypravěče, který se spíš ptá.

Sám opakovaně selhává při hledání způsobu, kterým by vstoupil do „velkého“ světa dospělých. Tato neschopnost k jinému činu je ale vyvážena enormním darem pozorovacím, nezatíženým dospělou otupělostí. Podobně jako hrdina Rilkeho ZápiskůMalta Lauridse Brigga bere i hrdina Pálenky pobyt na cizích místech jako způsob porozumění sobě samému. S tím rozdílem, že sto let po Briggovi už hrdinovi není souzeno dobrat se katarze, překonat strach z pohledu na jiné i na sebe a tím získat schopnost rozlišovat mezi tím, co vidíme, a tím, co si jakožto viděné jen sugerujeme a tvoříme.

Krajinná síť

Pozoruhodná, až enormní síla Hořavovy prózy spočívá především ve schopnosti obnovit vyprávěním vztah člověka a krajiny; Hořava je Václav Cílek (svých knižních počátků) či David Attenborough v rouše prozaickém. Při čtení si člověk uvědomí, jak naše současná kultura zredukovala obrazy venkovské krajiny na pozadí chalup a zahrádek, na procházkové a houbařské prostory či na troškovské panoptikum. Pálenka nabízí vizi krajinné sítě, v níž každý čin či myšlenka se váže na nějaký prostor.

Vypravěč se neustále rozhlíží. Nepotřebuje on-line spojení se světem, hledá spojení s krajinou. Vyhledává závrty – okrouhlé prohlubně v krajině, v nichž lze sejít na dno, izolovat se od světa. V banátské krajině jich je hojnost a vypravěči slouží jako místa schoulení, ticha a introspekce, v nichž se člověk může cítit i ztracen a zapomenut. Protipólem závrtů jsou pak vršky, kopce jako místa nadhledu dostupnosti celku; na nich ovšem zas hrozí úder blesku.

Dokonce i pálenka z názvu, která podle potřeby rozněcuje vnímavost či otupuje, a postavy si tudíž z lahví přihýbají neustále, je vždy pálenka z něčeho konkrétního a přírodního – ze švestek, z kulovatek, z vína, z moruší. Lidské a přírodní je tu provázáno k nerozlišení; nelze či není třeba rozpoznat, zda skvrny na zemi jsou z rozšlapaných moruší, anebo od lidské krve.

Autor je literární vědec.

Matěj Hořava: Pálenka: Prózy z Banátu
Host, 122 stran