Chápat jsem začal až po selekci

Ve věku 100 let dnes zemřel Felix Kolmer, celoživotní nadšený skaut, vědec a muž, který přežil několik koncentračních táborů. Svou cestu po koncentračních táborech začal Kolmer v Terezíně, odkud mohl utéct, neboť znal únikovou cestu ven. Neutekl, aby mohl pomáhat spoluvězňům. Později prošel vyhlazovacím táborem v Osvětimi a díky kuriózním útěkům se na samém konci války dostal na svobodu. Rozhovor, který odemykáme, vznikl v roce 2015.

Připomínky osvobození Osvětimi, které připadá na 27. ledna a stalo se dnem holocaustu, se dožívá už jen hrstka z těch, kteří se ocitli v mašinerii vyhlazovacího tábora. Jedním z nich je i profesor Felix Kolmer, přední světový odborník na akustiku, který prošel terezínským ghettem a následně dvěma koncentračními tábory. O vyhlazovacím lágru mluví výhradně jako o „Auschwitzu“. „Byl to německý koncentrační tábor a Němci ho nazývali Auschwitz, ne Oświęcim,“ říká v rozhovoru z roku 2015, který u této příležitosti výjimečně odemykáme.

Začátkem ledna jste byl spolu s dvěma desítkami bývalých vězňů a vězeňkyň vyhlazovacího tábora Auschwitz na audienci u papeže. O čem jste mluvili?

Papež František bere bývalé vězně jako ty, kdo předávají svědectví dalším generacím, což je důležité kvůli současným hrozbám ve světě včetně rostoucí islamofobie a antisemitismu. Já jsem měl příležitost s papežem pohovořit osobně – o minulosti i o současnosti.

Jakou řečí jste hovořili?

Mluvili jsme anglicky a musím prozradit, že jeho angličtina není nic moc, takže doufám, že stačil všechno pochytit. Nicméně pocit ze setkání jsem měl dobrý, i s oficialitami jsme u něj strávili téměř čtyři hodiny.

Audience ve Vatikánu proběhla shodou okolností v den, kdy došlo k vyvraždění redakce Charlie Hebdo.

Ano, to je paradox doby, zatímco židovští přeživší jsou na audienci u představitele katolické církve, v Paříži se ve stejném čase ve jménu islámu děly ty hrůzy v týdeníku Charlie Hebdo a následně vraždy v košer obchodě.

Zvěrstva ve jménu rasy, politického přesvědčení a teď čerstvě náboženství se opakují znovu a znovu. Je šance, jak hrozící chaos ukočírovat?

Žádný náboženský fanatismus není dobrý, teď se zrovna jedná o islám, ale právě tak můžeme mluvit o fanatismu katolickém nebo židovském. Je nesprávné z náboženství, právě toho svého, dělat fetiš. Všichni uznáváme jednoho a stejného Boha, a zda tím, či jiným způsobem, nesmí hrát roli. To je zapotřebí si neustále uvědomovat a také o tom mluvit. To je podle mne jediná možnost, jak eventuálně zabránit katastrofě. Říkám eventuálně, protože jistota není nikdy. Pokud ale o těch věcech mluvíme, je aspoň určitá naděje.

Biologický antisemitismus

Vyrostl jste v pražské židovské rodině. Pociťoval jste ve svém okolí protižidovské nálady?

Moji rodiče byli sice Židé, ale především vlastenci, otec legionář na italské frontě, strýc Theodor, masarykovec, zase na ruské. Antisemitismus tady samozřejmě byl i za první republiky, existovaly protižidovsky naladěné Národní listy, agrárnický deník Venkov či později kolaborantský Večer. Ale byl to antisemitismus, který neznamenal ohrožení života. Ten „biologický“ nastal až s nástupem nacismu, protože to byla státní doktrína.

Byli jste praktikující rodina?

Ne. Chodil jsem na náboženství, protože to chtěli babička s dědečkem. Já měl jinak hlavu plnou skautingu. V životě jsem se nenaučil číst hebrejsky a když jsem se ve třinácti zúčastnil bar micva v synagoze v Šumavské ulici, nedokázal jsem rozluštit ani jedno písmeno v Tóře. Naštěstí náš učitel, rabín doktor Gustav Sicher – který šoa přežil v Palestině a po válce se stal hlavním československým rabínem – mi text napsal na papírek latinkou a vložil ho do Tóry.

Co vás jako kluka formovalo?

Celá řada věcí. Určitě rodina, otec, jeho vlastenectví. Bohužel zemřel, když mi bylo deset. V tu dobu jsem vstoupil do skautu a jeho ideje mě ovlivnily na celý život. Mně nešlo o to dostat se do lesa, dělat si ohýnky a opékat buřty, to bylo vedlejší. To, co mě uchvátilo, byly zásady, jak se má člověk chovat, formulované v deseti skautských zákonech i ve skautském slibu – být připraven sloužit pravdě a lásce, vlasti a bližním. A já to, co jsem slíbil, jsem chtěl splnit. I ve skautingu mezi kamarády jsem ale zažil antisemitismus; sice takový ten neškodný, kdy oni něco slyšeli doma, a aniž by tomu rozuměli, papouškovali to dál, mě se to však samozřejmě dotýkalo.

Kdy jste začal pociťovat onen „biologický“ antisemitismus?

S příchodem nacistů. Stihl jsem ještě odmaturovat, ale o dalším studiu už nemohla být řeč a nastoupil jsem do dílny v Biskupcově ulici na Žižkově jako truhlářský učeň. Museli jsme opustit byt v Italské, nesměl jsem jezdit tramvají, chodit do kina ani do tanečních, musel jsem nosit Davidovu hvězdu. I z dílny jsem byl nakonec propuštěn, ale to už jsem měl předvolání do transportu; 24. listopadu 1941 jsem spolu s téměř 350 předvolaných nastoupil do vlaku směr Terezín. „Naše“ Aufbaukommando, AK I, bylo první, které do Terezína odjelo, mělo připravit město na příjezd dalších desítek tisíc Židů. Což v praxi znamenalo evakuovat civilní obyvatelstvo a půdy a byty vyklidit, aby pojaly co nejvíce těch, kteří záhy se začali záhy objevovat.

V Terezíně jste se zapojil do podzemního hnutí. Jak si vás oťukali? To jste prošel nějakými zkouškami?

Ano, ale nevěděl jsem o tom. Systém měl hodně bezpečnostních pojistek, mezi sebou se znali maximálně tři lidé, aby nedošlo k prozrazení, a z trojice jen jeden znal kontakt na někoho z další trojice, takže kdo je hlavou hnutí, nevěděl téměř nikdo. Mě si po příjezdu oťukával jistý doktor Bergmann, starší než já, levě orientovaný, přijel transportem se mnou. Kdykoli jsme se potkali, různě se vyptával na moje názory. Že to byl „vstupní pohovor“, zda jsem, či nejsem vhodný, mi došlo až po válce.

Co bylo vaším úkolem?

Měli jsme najít únikovou cestu z ghetta pro případ, že by všem hrozila likvidace, což byla reálná hrozba, pokud by se blížila fronta. Vědělo se, že pod pevností existuje celý rozsáhlý systém chodeb, zbudovaný současně se stavbou pevnosti.

A našli jste ji?

Stále se to nedařilo, až jednou, asi po půl roce, jsem byl určen, abych vysekával náletové křoví vně zdí pevnosti, hlídal mě český četník. A tam jsem ten křovím zcela zarostlý východ objevil, bylo to blízko tzv. Bauhofu, řemeslných dílen v chodbě pevnostních hradeb. To byla cesta na svobodu.

Proč jste neutekl?

Dvakrát se mi podařilo dostat se z pevnosti nenápadně ven; zaplaval jsem si v řece, chvíli poležel v trávě a před večerním nástupem jsem stihl být zpět. Byl jsem mladý, měl jsem pocit, že nejsem v takovém ohrožení, abych musel utéct, a také jsem nechtěl opustit babičku a hlavně dívku, se kterou jsem se v Terezíně oženil, Lianu Forgacsovou.

Podařilo se někomu uprchnout?

Ano, pomohl jsem několika terezínským vězňům dostat se ven. Východ však nadále zůstával v utajení, byla to pojistka pro případ ohrožení všech. Nevěděla o něm ani moje žena.

Přece jen – nelitoval jste, že jste neutekl, když jste v roce 1944 nastupoval do transportu směr Auschwitz?

My jsme neměli ponětí, kam jedeme. Lia, moje žena, která dělala na loupání slídy, což bylo důležité pro elektrotechnický, potažmo vojenský průmysl, se chtěla dostat do transportu se mnou. Když už jsem šel do vagonu, předstoupila před nejkrutějšího esesáka, Heindl se jmenoval, postavila se do pozoru, to oni měli rádi, a požádala ho, aby byla také do transportu zařazena. On vzal hůl a odehnal ji, čímž jí nejspíš zachránil život, protože většina žen šla v Auschwitzu rovnou do plynu.

Jaké myšlenky vás napadaly, když jste se ocitl v táboře?

Když nás vyhnali z vagonů, za dráty jsem viděl úplně vychrtlé lidi. Ale to jsem pořád ještě netušil, o co jde. Až jeden vězeň, tzv. kanaďan, což byli ti, kdo měli na rampě za úkol vyndávat zavazadla z vagonů a potom třídit to, co v nich bylo, ke mně přistoupil – dodnes si nemůžu upamatovat, jakou řečí mluvil, ale zkrátka jsem mu rozuměl – a řekl: „Odtud se nedá dostat, jedině…“ a ukázal ke komínům, ze kterých šlehaly plameny. Myslel jsem, že je vyšinutý. Chápat jsem začal až po selekci, ten den ji prováděl doktor Mengele. Nás přijelo do Auschwitzu z Terezína 1500 a druhý den nás zbylo už jen 250.

Po čase jste byl určen na práci v sirných dolech v jednom z pobočných osvětimských táborů, což znamenalo jistou smrt.

Ano, byl jsem určen k smrti. Nemůžu říct odsouzen, protože žádný soud neexistoval. Prostě jsem neměl dále žít. Mně se to ale, částečně náhodou, podařilo – v nočním zmatku, který na rampě panoval, když jsme měli nastoupit do připravených vagonů mířících do sirných dolů, jsem nastoupil do jiného vlaku. Dostal jsem se tak do jiné oblasti táborů, mimo Auschwitz, a sice do Gross-Rosen, což je v Polsku, ale nedovedu říct polský název. Byl to pobočný tábor, za Německa se jmenoval Friedland.

Tam jste se dočkal konce války?

Pracovali jsme v továrně, jež byla součástí Hermann Göring Werke, lisovaly se tam vrtule k leteckým motorům. Už byl konec války, ale v okolí Friedlandu se ještě bojovalo, německé jednotky odmítly kapitulovat. V noci z 8. na 9. května 1945 byl nálet a sovětská letadla zasáhla elektrárnu napájející osvětlení tábora a dráty, čehož jsme využili k útěku. Ty, kdo zůstali, protože mysleli, že už je vyhráno, kolem 400 lidí, esesáci nad ránem postříleli. Pak jsem se vydal na cestu domů.

Na poslední chvíli jste prý ještě málem přišel o život.

Ano, dokonce dvakrát. Poprvé v Polici nad Metují, kde na náměstí verbovali dobrovolníky, aby jeli pomoc Broumovu, který byl ještě obsazen esesáky. Já jsem se hlásil, ale nevzali mě, vážil jsem míň než 50 kil. Tím jsem si zachránil krk – ty dva náklaďáky plné lidí esesáci, kteří se v noci stáhli z lesa zpět do Broumova, všechny povraždili.

A podruhé to bylo v Chocni, kde na nádraží manévroval vojenský vlak s maďarským vojskem a esesáky, kteří ještě chtěli bojovat, ačkoli bylo po válce. Schoval jsem se na peroně pod lavici a viděl, jak se ke mně řítí voják s bajonetem, že mě zabije. Dva tři kroky ode mě ho někdo střelil do hlavy. Ke mně se zakutálel čtverhranný esšálek, který měl připevněný u opasku. Mám ho dodnes schovaný na památku.

S jakými pocity jste se vracel do Prahy?

Hlavně s nejistotou, nevěděl jsem, zda moje žena a příbuzní a kamarádi jsou na živu. Ale s Liou jsme si ještě v Terezíně slíbili, že pokud přežijeme, necháme vzkaz u Míly Novákové, která u nás před válkou sloužila. Tam jsme se pak opravdu sešli.

Kam vedla vaše první cesta?

Nejprve za kamarády ze skautu na Vinohrady, měl jsem tam schované nějaké své věci – gramofon, kolo, rádio a knihy, které mi před odjezdem připadaly hrozně důležité, třeba všechny německé filozofy.

Co rozhodlo o tom, že jste přežil?

Nevím. Štěstí, náhoda a také to, že jsem měl cíl – dal jsem přece skautský slib, že silnější musí pomáhat a chránit slabší. Proto jsem to nevzdal.

Víc osvětimský než terezínský vězeň 

Kdy jste se po válce poprvé vrátil do Terezína?

Velmi záhy, v pětačtyřicátém již začátkem června, protože tam přežila moje babička. Jenomže byla hluchá a pološílená, pomátla se po smrti své dcery, mé matky, a z Terezína nechtěla odejít, myslela si, že tam bydlí odjakživa.

Jak matka zemřela?

S babičkou přijely do Terezína asi měsíc po mně, v prosinci 1941. V květnu 1942 maminka dostala těžký zánět mozkových blan, jemuž podlehla. Pohřbena byla do hromadného hrobu, přičemž já sám jsem byl v četě, která jámu kopala. Babička, se mnou a mou ženou jediná ze širokého příbuzenstva, jež holocaust přežila, se už nikdy nevzpamatovala; zemřela v roce 1956 v Plzni v ústavu pro duševně choré.

Kdy jste se znovu podíval do Auschwitzu?

Někdy v padesátých letech. Ústav, ve kterém jsem působil, spolupracoval s ústavem ve Varšavě. Byl jsem tam se svými dvěma kolegy a cestou zpátky jsem navrhl, ať to vezmeme přes Osvětim, že jim lágr ukážu. Tam jsem byl poprvé „průvodcem“. Hlavně v Terezíně jsem pak byl s různými výpravami a delegacemi tolikrát, že to ani nespočítám, loni třeba s německým prezidentem Gauckem. Je ale zajímavé, že i když jsem v Terezíně strávil tři roky a v Auschwitzu „jen“ dva měsíce, cítím se více osvětimským než terezínským vězněm. Protože tam šlo daleko víc o život.

Vy jste neměl problém být znovu na těch místech?

Vím, kam míříte – mnoho vězňů se se svými zkušenostmi nesvěřilo ani vlastní rodině. V mém případě tomu bylo naopak – podat svědectví se mi stalo posláním.

Odpovědnost za předky

Po válce jste studoval elektrotechniku. Proč zrovna tento obor?

Rozhodnuto bylo už v mých šesti letech. Spolu s mým kamarádem, který bydlel o patro výš a se kterým jsem jako kluk vyrůstal (a dodnes jsme nerozluční přátelé), nám můj otec, elektrotechnický inženýr, dal každému malý elektrický motorek na síť. Tehdy jsme se oba do sítí elektrotechniky zamotali navždy. Takže impulzem budoucího studia byl hlavně ten motorek.

V oboru akustiky jste se stal renomovaným odborníkem. Čím vás oslnila?

Nutno podotknout, že mě neoslnila, ale byla mi přidělena. Když jsem po státnici nastoupil do Výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky v Praze, můj šéf, inženýr elektrotechnik Jaroslav Lederer, si nás, kteří tam pracovali, dohromady sedm, jednou svolal a řekl: Tak ty budeš dělat optiku, tamtem to a to a další tamto… No a na mě zbyla akustika.

Učíte ještě stále na filmové akademii. Co vaši studenti, kterým je kolem dvaceti, tedy stejně, jako bylo vám, když jste odjížděl do Terezína – zajímají se o váš životní osud?

Moji studenti nejsou směrodatný vzorek, ti mi budou naslouchat, jelikož si uvědomují, že potom musí ke zkoušce. (smích) Nicméně mladí, za kterými chodím do škol a kteří jinak nemají se mnou co do činění, o těch můžu říct, že naslouchají. Já jsem ale navštěvoval školy hlavně v Německu a jen málo jsem chodil do českých škol.

Proč do německých, a ne do českých škol?

Já umím velmi dobře německy, takže tu nebyla jazyková bariéra, a taky mi to připadalo důležitější. Poválečná ani další generace Němců si nezakryly oči před tím, že ten jejich hodný dědeček, který je houpal na kolenou, byl třeba kápo v koncentráku. Šlo a dosud jde o generace, jež se touží vymanit z tíhy odpovědnosti za zločiny, které páchali jejich předkové.

V kolika školách jste byl?

Ve více než stovce po celém Německu.

I tam ale sílí nacionalismus, protiislámské nálady a antisemitismus. Pocítil jste to na vlastní kůži?

Občas jsem mezi tou mládeží viděl neonacisty, byli snadno poznatelní tím, jak byli ustrojeni. Ale žádný konflikt jsem s nimi neměl. Pouze asi dvakrát jsem narazil na tvrdošíjný odpor, avšak nikoli z hlediska antisemitismu, ale z hlediska národního.

O co šlo?

Například na univerzitě ve Würzburgu funguje nacionální spolek Burschenschaft, jenž vznikl a měl význam v 19. století, kdy bylo Německo rozdrobené. Jeho členové nosí kroje a meče a jde o přežitek, který dnes i samotnému Německu spíše vadí, než prospívá. Tam jsem se dostal do slovní potyčky o vztahu Čechů a Němců právě se členy spolku, starými pány, kteří se mě třeba ptali, jak je možné, že se na Karlově univerzitě učí česky, když je německá. Nejspíš jsem ty provokace nějak ustál, protože mě pozvali druhý den do jejich „knajpe“, kde se opili a zpívali nacionální písně.

Věříte tedy spíše v mladou generaci.

Někdy jsem velice opatrný, když mluvím s někým z mé generace, Němcem, Čechem… Je tam stále hořkost a strach, z války, z odsunu, vyhnání. Já v sobě nemám nenávist, ale vraždy Židů a všech válečných obětí nedokážu odpustit – to totiž mohou udělat jen ti mrtví. Proto je pro mě lepší o zločinech mluvit s mladšími, protože tomu chtějí porozumět. Může to vyznívat idealisticky, ale je to jediná naděje, a když ta zklame, tak už není nic. Proto se nikdy nesmí umdlévat, musí se za tím stále jít. Což dnes už tolik nemůžu, v cestování jsem totiž určitým způsobem omezen; v posledních dvou letech musím odmítat hlavně cesty za oceán kvůli krevnímu oběhu, mám problém s nohama.

Prošel jste třemi koncentračními tábory. Co vám to vzalo, je jasné. Je ale něco, co vám to dalo?

Ano, to, co mi to vzalo, jsou ti, kteří zemřeli, nebo přežili, ale jejich život ztratil po prožitých hrůzách smysl, například babička. Co mi to dalo, je úcta k životu a přesvědčení, že je zapotřebí, aby jeden pomáhal druhému. Že nemohou být jen individuality, které se ohraničí a neznají nic jiného, ale že je zapotřebí spolupráce, ať je jakákoli a třeba ani není cílená. Člověk sám toho moc nezmůže, nedokáže toho tolik vytvořit, k tomu musí být více lidí. A pokud ti lidé mají určité zásady, potom je šance, že se to podaří.

Jaké máte plány?

Teď zrovna pomáhám s přípravou velké konference o sociálních problémech bývalých vězňů, měla by být v květnu. Takže lobbuji u různých politiků, třeba u šéfa Evropského parlamentu Martina Schulze.

Felix Kolmer (92)

Narodil se 3. května 1922 v Praze. V listopadu 1941 se jako jeden z prvních ocitl v Terezíně, kde strávil tři roky. V roce 1944 odjel transportem do Auschwitzu a poté do tábora Friedland, kde ho zastihl konec války. Po návratu vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT a stal mezinárodně uznávaným expertem na akustiku. Je profesorem, vydal na 200 odborných publikací a knih, přednášel na univerzitách po celém světě, na pražské FAMU učí dodnes. Se svojí ženou Lianou měl dva syny. Mladší Jan z dodnes nejasných důvodů spáchal v roce 1974 sebevraždu. V důsledku smrti syna Liana Kolmerová strádala a v roce 1984 zemřela.

F. Kolmer zůstal celý život skautem. Zasazuje se o česko-německé vztahy a působí v několika židovských organizacích; je viceprezidentem Mezinárodního osvětimského výboru, členem Terezínské iniciativy ad. Za svůj život byl mnohokrát oceněn za vědeckou práci na poli fyziky a akustiky, za aktivity v narovnávání česko-německých vztahů i za práci v organizacích zabývajících se holocaustem. Sedmnáctého listopadu 2014 byl vyznamenám Cenou Paměti národa.