Yes, we can

Na gymnáziu si mí spolužáci vymysleli postavu anglického filozofa ze 16. století, kterému přiřkli nejúžasnější motivační citát všech dob: „Chceš-li milovat, miluj.“ Ano, tak prosté to je.

Od té doby to byla asi jediná motivační literatura, kterou jsem dokázal brát vážně. Protože takzvané dobré rady do života obvykle začnou i skončí u obecných frází, klišé a truismů, s nimiž můžeme souhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s nimi dá dělat.

Teď se mi ale dostala do rukou kniha Nastavení mysli americké psycholožky Carol Dweckové, která mou nedůvěru vůči podobným knihám zásadně nabourala. Letos vyšla v českém překladu a těžko hledat lepší důkazní materiál pro starou pravdu, že všechno jde, když se chce.

Její premisa je banálně jednoduchá – buď věříte na talent, geny, přirozenou inteligenci, pak máte fixní nastavení mysli, nebo na práci, úsilí a na rozvoj sebe samých, což znamená růstové nastavení mysli. Podle toho přistupujete k životu, k práci, k partnerským vztahům, ke svým dětem a k sobě samým. Podle toho se vyrovnáváte s úspěchem i neúspěchem. Stagnujete nebo dovedete lidsky zrát a pracovat na sobě.

Znamená-li pro vás talent víc než snažení, budete překonávat limity jen obtížně. Když vás rodiče vychovají ve fixním nastavení mysli, nebudete mít chuť se vystavovat náročnějším zkouškám ze strachu, že nedostojíte očekáváním. Při růstovém nastavení naopak ustojíte kritiku jako pozitivní zpětnou vazbu, nikoli jako potvrzení své neschopnosti.

Marně…