Na misce vah

Že činnost člověka zahřívá planetu, upozornili vědci poprvé na konci 19. století. Posledních 25 let pak probíhají světová jednání o tom, jak zabránit katastrofální změně klimatu, přesto koncentrace skleníkových plynů v ovzduší vytrvale roste. Může na tom něco změnit dvoutýdenní konference, která v pondělí začíná v Paříži? Pravděpodobně ano, přesto není pohled do budoucnosti příliš optimistický.

Dohoda, kterou má schválit přibližně 195 zemí OSN, se pokusí načrtnout, jak se bránit a jak se přizpůsobit globálnímu oteplování po roce 2020, kdy definitivně skončí Kjótský protokol. Naznačí, nakolik se do celosvětového úsilí zapojí i rozvojové státy, které měly dosud výjimku. Pokud konference dobře dopadne, může do jisté míry vymýtit nebezpečný omyl, že viníky klimatických změn jsou pouze vyspělé země – vždyť souhrnné emise Číny, počítané od začátku průmyslové revoluce, překonají v roce 2030 ty evropské a téměř se vyrovnají americkým.

Nebezpečné kouzlo závorek

Pařížská konference se zdá být lépe připravena, než byla před šesti lety její předchůdkyně v Kodani (jednání tehdy zkrachovala). Text potenciální dohody je relativně krátký, má zhruba 55 stran. Jiný je i celkový přístup: v Kodani se ukázalo, že většina zemí není ochotna se smířit s žádnou smlouvou, která by jim „shora“ předepisovala domácí úkoly. Dohoda tedy počítá s dobrovolností – drtivá většina států si před pařížským jednáním sama určila, co může a chce proti ohřívání planety podniknout. Mohlo by se proto…