Jaký neúspěch ve vašem životě vás nejvíce posunul dopředu?

Zní to jako fráze, ale každý neúspěch nás posune, pokud tedy člověk neupadne do letargie a zmobilizuje své vnitřní síly a rezervy ke změně. V mém případě to určitě byla záležitost s podnětem čtyřiadvacítky ve zpravodajství České televize. Záměrně to ale nenazývám neúspěchem, protože z dlouhodobého pohledu to neúspěch nebyl, a tak to ostatně s neúspěchy často bývá. Posunul mě v mém profesním životě, vznikla DVTV, dozvěděla jsem se toho spoustu o zbabělosti i odvaze lidí kolem sebe a taky mnoho o svých slabostech i síle.

Jednoznačně vyloučení z vysoké školy (UMPRUM, oděvní výtvarnictví). V té době jsem se s tím neuměla vyrovnat. Postupem času jsem zjistila, že za tehdejších podmínek bych tam stejně dlouho nevydržela. Bylo to to nejlepší, co pro mě mohli udělat. Respekt se nedá vynutit. Přemýšlela jsem, jestli vlastně má cenu v oboru vůbec pokračovat. Ale vyplatí se jít za tím, co vás baví. Pracuji v oboru už přes patnáct let. Nakonec velké díky!

Na začátku mě nejvíc posunul neúspěch ostatních pomalých spermií. Tehdy jsem vyhrál svůj první závod a věděl jsem, kam zamířit. Pokud vezmu život poté, je plný úspěchů i neúspěchů, přičemž právě neúspěchy nás posouvají a motivují. Hodně lidí hřeší na svůj talent a spoléhají jen na něj – pokud dosáhnou hranice, kdy už jen talent nestačí, mnohdy končí. Bez mého neúspěšného pokusu o zdolání Mt. Everestu v roce 1994 by nebylo nakopnutí k jeho zdolání o čtyři roky později i o dosažení tzv. Koruny Himálaje, tedy čtrnácti osmitisícovek.

Rozvod, když mi bylo 57 let, měla jsem dceru na univerzitě – bez zaplaceného školného – a těžce nemocného tatínka. Byla jsem bez peněz, bez střechy nad hlavou a již sedm let v předčasném důchodu. Věřím, že víra v Boha, v sebe sama, v odpouštění, sebereflexe a tvrdá práce – a nesmím zapomenout na pravidelný tělocvik – mně pomohly v zdravém duchu a těle tuto dobu překonat.
Čtěte článek na str. 16–20

Když se ohlédnu zpátky, jsem nejvíc pyšná na to, že se mi přes veškeré útrapy podařilo vybudovat úspěšné a ve světě známé Museum Kampa. V průběhu let jsem narážela na různé překážky. Byly chvíle, když jsem si říkala: stojí mi to vůbec za to? Čím více mi ale lidé a úřady házeli klacky pod nohy, tím víc mě to motivovalo jít dál a nevzdávat se. Když sedím na nádvoří Sovových mlýnů, je pro mě největší dar bavit se s návštěvníky, kteří k nám zavítají.