0:00
0:00
Kontext24. 10. 201514 minut

Obrat: Zdena Mašínová může získat rodinný statek v Lošanech

Soud potvrdil, že její otec, odbojář Josef Mašín, v den svého úmrtí nemovitost vlastnil

Příbytek hrdiny.
(Statek generála
Mašína)
Autor: Matěj Stránský

Spor o lošanský statek válečného hrdiny Josefa Mašína nabral nový směr. Mašínova dcera Zdena vyhrála soud nad pozemkovým úřadem, a má proto šanci nemovitost získat. Soud uznal, že skutečným vlastníkem statku byl v době úmrtí Josef Mašín, a nic tedy nebrání běžnému dědickému řízení. Zdena Mašínová chce na místě vybudovat svému otci památník. Při této příležitosti odemykáme reportáž z Lošan:

•••

↓ INZERCE

V rovinaté krajině kousek od Kolína leží malá obec, v níž je patrně největší výskyt hrdinů na počet obyvatel. Třísethlavá vesnice Lošany poslala do učebnic hrdinu protinacistického odboje Josefa Mašína, jeho syny Josefa a Ctirada, kteří se postavili se zbraní v ruce komunistům, a Václava Švédu ze statku vedle, který se k nim přidal. Grunty statečných rodin se prohnalo 20. století se všemi strázněmi svých totalit a vyprázdnilo je, meluzína v nich hvízdá i dnes. Ty domy padají a na většinu svých statečných chce vesnice zapomenout.

Rodina Mašínových, 1944 Autor: Repro Respekt

O slavnosti a hostech

„Naposledy tady bydlela moje maminka, ale dům už je osm let prázdný,“ odemyká branku Mašínovy usedlosti sousedka, která má na dvorku slepice, kachny a králíkárnu. Na tom, že si tu může chovat drůbež, se domluvila se Zdenou Mašínovou, jednou ze tří dětí Josefa Mašína, jíž se na počátku devadesátých let podařilo získat v restituci malou část statku zpět. Na konci pozemku, kde stávala dávno zbořená Mašínova stodola, se pasou ovce z vedlejšího zemědělského podniku ZEVOS, jediní živí tvorové, kteří o grunt pečují – spásají louku, aby nezarostla plevelem a křovisky. Uvnitř stavení se všude odlupuje vlhká ošuntělá omítka, zbytky kachliček a umyvadlo v jedné z místností jsou jediným vybavením chátrajícího obydlí, kde rod Mašínů hospodařil 400 let, do zdí někdo za bývalého režimu zasadil paneláková čtvercová okna, pod starobylou klenbou jsou v neckách uskladněny brambory.

Zvenku z ulice cloní pohled na bortící se dům honosný jilm a obraz zmaru trochu tlumí bíle natřená barokní brána, kterou nechala před třemi lety Zdena Mašínová opravit, stejně jako vedle stojící památník z roku 1947, na němž je vytesáno jméno jejího otce. Velká informační tabule popisuje hrdinský život odbojáře a kolem pomníku na trávě ještě leží věnce ze zářijové pietní slavnosti, která se u rodného domu hrdiny každoročně koná a kam se památce nacisty popraveného generála chodí poklonit politici i běžní občané. Dívat se na statek zvenčí přitom navozuje zvláštní dojem: nad domovním štítem směřujícím k pomníku se střecha domu vlní a propadá, jako by se i rodné stavení prosvítající za větvemi sklánělo před hrdinou, který v něm přišel na svět. „Bývá to pěkná slavnost, ale moc místních na ni nechodí,“ říká sousedka už na odchodu od drůbeže. „Vždyť je to všechno už tak dávno.“

Ty dávné časy jsou dnes ve vsi tématem hlavně kvůli novým zprávám, které si místní přečetli v novinách: Že se blíží doba, kdy statek na adrese Lošany č. p. 1 připadne rodině Mašínů zase celý. Zdena Mašínová vyhrála minulý měsíc u Ústavního soudu spor o dům a další soudní jednání v Kolíně už by mělo zakončit letitý proces a přikázat státu, aby rodině statek vydal. „Aspoň se to konečně spraví, vždyť je to ostuda, jak to vypadá, doufáme, že Mašínovi s tím mají dobré úmysly a nenechají to takhle chátrat,“ říká prodavačka místního konzumu, která před bytovkou u silnice louská na podzimním slunci ořechy na zimu. Zchátralých a ostudných baráků už tady, jak říká, mají plné zuby: o kostel se desetiletí nikdo nestará a podle toho taky vypadá, na návsi čas udělal z původní prvorepublikové pekárny, později Jednoty, ruinu a dominanta obce, stará tvrz, též vypadá, že brzy padne k zemi.

Skupina mužů u hospody si zase návrat Mašínových do Lošan spojuje s obavou, že se tím v obci začnou „nějak moc připomínat generálovi synové, ti vrazi“. Ke generálovým synům Ctiradu a Josefovi, kteří i s kamarádem ze sousedství z rozpadající se tvrze Václavem Švédou vedli v padesátých letech odboj proti komunistům a zabili při tom tři lidi, se stočí řeč vždy, když se místní baví o mašínovském statku. A všude je to stejné – na návsi, u rybníka, před obchodem, u obecního úřadu: o vrazích, kteří zabíjeli nevinné, nechceme nic slyšet.

„Pořád slyším hlas babičky, jak vyděšeně předčítá stanovené datum popravy mého tatínka. Nemůžu to dostat z hlavy.“ (Statek Václava Švédy) Autor: Matěj Stránský

Projekt Výměna

„Jsme prostě pořád komunistická ves, čas tady ustrnul,“ krčí rameny téměř devadesátiletá Marie Bartáková, která se o berlích vrací domů od doktora. Stará paní s drdůlkem je ztělesněná paměť Lošan, léta psala kroniku a sype z rukávu historické údaje o generacích Mašínů od 17. století. Generála Mašína už pamatuje osobně, jeho matku, ženu i syny Ctirada a Josefa. A taky pamatuje poválečnou slávu, když obec pořídila památník Josefu Mašínovi za jeho chrabrý odpor gestapu, a potom léta, kdy zarůstal travou a křovinami, protože jméno Mašín mělo být zapomenuto a do vsi přicházely jen informace, koho z Mašínových a Švédových kde zavřeli, koho popravili. Sama pomník později chodila čistit. „A pak někdy v osmdesátých letech jsem na veřejné schůzi řekla starostovi, že to je strašná ostuda, jak se obec o ten pomník nestará. Pak to tam vysekali.“

I když se to zdá neuvěřitelné, na radnici v Lošanech pořád sedí ten samý starosta, kterého paní Bartáková kárala před třiceti lety. „Pořád stejný komunista, tak není divu, že se v Lošanech mluví o bratrech Mašínech a Václavu Švédovi jako o lumpech. Jako by neexistovala tehdejší doba, stovky zabitých, popravených, vyhnaných. Vždyť oni šli ve stopách otce, který je učil bojovat za svobodu,“ líčí kronikářka. „Lidé tu pořád opakují to, co jim vtloukla do hlav masáž novin a rozhlasu, když komunisti chytali Mašíny na útěku. Tahle obec je zkrátka komunistická stejně jako starosta, kterého volí. On udělá merendu v hospodě, opraví kus chodníku, naslibuje hory doly fotbalistům, to je tady hlavní,“ povzdychne si paní Bartáková.

Cesta na radnici za starostou po několika zánovních chodnících vede i kolem nového fotbalového hřiště a tenisového kurtu u rybníka, které svou moderní podobou ostře kontrastují se zdevastovaným kostelem a celkovou šedivou zchátralostí obce. Za novou lampou, u které velká tabule oznamuje: „Projekt Výměna osvětlovacích těles veřejného osvětlení“, stojí žlutá budova obecního úřadu, kam kdysi do školy chodíval i budoucí generál Josef Mašín.

Starosta ve svetru a s nesmělým dobráckým úsměvem se zrovna vrátil autobusem z práce, živí se jako obráběč kovů v Kolíně a obec vede ve volném čase. Nervózně poposedává na židli, několikrát zdůrazní, že on sám se narodil až pár dní poté, co mašínovská odbojová skupina s vojáky v patách překročila hranice na útěku do Německa, že s tímhle obdobím své strany nemá nic společného, do KSČ se dal až v roce 1976. Bez jedné čtyřleté přestávky, kdy ho z radnice vytlačila konkurence, vládne v Lošanech třicet čtyři let a obec tak drží absolutní český rekord: od roku 1948 ji vedou komunisté. „Tak asi je za mnou nějaká práce, já nevím,“ komentuje své dlouhé vládnutí skromně pan Jelínek a nabízí návštěvě panáka becherovky. „Lidi nejsou hloupí. Máme nové chodníky a viděla jste fotbalové a víceúčelové hřiště?“

Miroslav Jelínek je přesvědčen, že místní občany minulost ani blížící se návrat Mašínovy rodiny do Lošan moc nevzrušuje, jen si všiml, že většina lidí nechce stejně jako on žádné oslavy bratrů Mašínů. „Tím příběhem tu nikdo nežije,“ říká starosta, „ani já ne. Ale na rozdíl od jejich otce hrdiny si jich nevážím, to nebyl žádný odboj, jen zabíjení lidí.“ Doba po komunistickém převratu v roce 1948 nebyla, jak říká, totéž co válka, kdy je dovoleno posluhovače totality zabíjet. Sice tu lidé umírali v justičních vraždách, to on ví, a zavíralo se ve vykonstruovaných procesech, ale podřezat spoutaného policistu, jako to udělala skupina bratří Mašínů, to už je podle něj překročení všech hranic slušnosti. „Tak to nevidím jenom já, ale spousta lidí,“ dodává starosta, podle něhož měli mít bratři Mašínové se Švédou víc rozumu: buď dělat proti komunistické totalitě pořádný odboj a vyšlápnout si na větší esa, anebo – když to neuměli – neměli dělat raději nic. „Věřím, že kdyby byl jejich otec naživu, šel by s nimi, byl totiž taky taková povaha,“ říká starosta Jelínek. „Ale s generálem Mašínem by ten jejich odboj měl asi větší smysl, s ním by si možná troufli i na Gottwalda.“

Oddělit člověka od sportovce

Kousek od sběrného dvora, který v části Lošan zvané Lošánky nahradil zámeček zbouraný v sedmdesátých letech, protože se o něj obec nechtěla starat, stojí velkoryse opravený statek. Do padesátých let v něm žil sedlácký rod Miškovských a je to jediná místní rodina vyhnaných „kulaků“, která se vrátila do svého domova. „Přišla jsem zpět kvůli pocitu zodpovědnosti k předkům a k tomuto místu,“ vysvětluje Irena Miškovská, jediná osoba, která dokázala na čtyři roky přerušit komunistickou linku v čele radnice. V roce 2006 sestavila vlastní kandidátku a bylo to poprvé od roku 1990, kdy se ve vesnici zformovala opozice vůči starostovi Jelínkovi. „Byl z toho tady dost poprask, chodily za mnou starostovy fanynky, co jsem si to dovolila, že se panu starostovi kvůli tomu napětí zvýšil cukr,“ vzpomíná paní Miškovská. Volby těsně vyhrála, její uskupení získalo o zastupitele víc než kandidátka Miroslava Jelínka a z navrácené dcery vyhnanců se stala starostka. Z té doby pocházejí informační tabule posázené po obci, které odkazují k historii místa, i ta před statkem Mašínů, a přibylo tu také hřiště pro děti za peníze z fondů EU. „Lidé chtěli nějakou změnu, ale po čtyřech letech už zase volili Jelínka,“ krčí rameny sedlácká dcera, která teď sedí v opozici – poměr sil se obrátil na 3 : 4.

Tak asi je za mnou nějaká práce, lidi nejsou hloupí. (Starosta Jelínek) Autor: Matěj Stránský

Rodiče paní Miškovské utekli z Lošan narychlo v roce 1955. Zjistili, že se na rodinu kromě zabraného statku brzy přivalí další pohroma. „Jeden člověk maminku varoval, že místní aktivní komunista Karel Mordych nachystal na tatínka vykonstruovaný spis, který ho má dostat do Jáchymova, že musíme hned zmizet.“

Za statkem, kde se dnes pasou na zelené rovině ovce, pobíhali ještě před pár lety lošanští fotbalisté. V sedmdesátých letech postavila obec na zabraném pozemku Miškovských fotbalové hřiště. To tam paní Miškovská po restituci nechtěla. „Hlavně když jsem zjistila, že se na našem pozemku každý rok odehrává fotbalová sláva nazvaná Memoriál Karla Mordycha,“ říká. „Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Nechala jsem je tu hrát, než si postaví nové, ale ten název museli změnit.“

Ať žije duše našeho fotbalu. Je rozhodnuto!

Název Memoriál lošanských sportovců fotbalovému klubu dlouho nevydržel, letos si odhlasovali, už na novém hřišti, že se od příštího roku přece jen vrátí k původní oslavě pana Mordycha v názvu turnaje. „Hájil jsem to a hlasoval jsem pro, ať se to komu líbí nebo ne. Takové je rozhodnutí, tak to je,“ sděluje k tomu starosta Jelínek telefonicky. Jeho tón se od osobního setkání změnil, po nesmělosti a váhavém chování není ani stopy. „Vím, že ublížil nějakým rodinám, byl dost aktivní při vyhánění kulaků, ale důležitější je, že je to duše našeho fotbalu, zakladatel klubu. Musí se umět oddělit stinné stránky člověka od člověka sportovce a jeho přínosu sportu. Paní Miškovská se s tím bude muset smířit. Jiné protesty nečekám, lidem to bude jedno. Je rozhodnuto. A tento hovor končím, nemám čas na akademické debaty o minulosti.“

Drahé moje děti

Jsou na světě místa, kde má pojem „dávno“ zcela jiný význam než pro dnešní obyvatele Lošan a kde doba, v níž pan Mordych budoval fotbal a vyprazdňoval statky a pan Jelínek se sotva narodil, zdaleka není uzavřena. Jedno z nich je kuchyně úhledného domku na precizně střiženém trávníku v obci Linhartice. V obci kousek od Moravské Třebové tu sedí nad hrnkem kávy starší žena s culíkem, které by člověk skoro sedmdesát let nehádal ani náhodou, u nohou má tři pejsky a kočku, v očích slzy. Tady u Ireny Zouharové to dávno není. Ona si pořád pamatuje zcela jasně, jak jí a bratrovi četl tatínek Václav Švéda z knížky Král šedých medvědů, jak jí s maminkou hubovali, když v tvrzi vylezla až pod střechu za holuby, jak si hrála vedle u Mašínů na houpačce a v třešňovém sadu, než se to všechno zvrtlo – tatínka postřelili na útěku za hranice a popravili, maminku zavřeli. „Pořád slyším hlas babičky, jak vyděšeně nahlas předčítá z dopisu datum stanovené pro popravu mého tatínka, to nemůžu dostat z hlavy,“ říká paní Zouharová. Do Lošan by se bývala vrátila moc ráda, ale tolik peněz na opravu tvrze neměli. Těší ji aspoň, že ji prodali člověku, který si jejího otce váží. „Pořádal tam akce k uctění našeho tatínka, lidé z obce tam nebyli, ale nás pozval, je moc hodný,“ říká o novém majiteli gruntu, kterému po opravě střechy došly peníze na další práce a přemýšlí, co s rodným místem Václava Švédy dál.

Dávná sousedka Miškovských Zdena Mašínová, drobná paní o berlích, má poslední obraz svého tatínka uchován jako stín v noční tmě. Když se její otec skrýval před nacisty, několikrát našel způsob, jak se proplížit nepozorovaně do dětského pokoje v Poděbradech, kde tehdy ona a její bratři s maminkou bydleli, a ve tmě pozoroval své spící děti. „Jednou jsem tak zahlédla jeho tvář, když jsem se vzbudila,“ vzpomíná paní Mašínová v pracovně svého olomouckého bytu obklopená policemi se šanony. Když se ve stopách popraveného otce vydali i její bratři a pustili se do odboje a pak na dobrodružnou pouť ze zadrátovaného Československa do armády USA s vidinou, že se s ní vrátí domů osvobodit zemi od komunistů, chápala to, protože i ona znala obsah motáku, který generál Mašín před popravou schoval v cele. „Drahé moje děti! Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I vy jednou takto musíte postupovat,“ psal Josef Mašín svým dětem.

„Bratři to nebrali tak, že by měli být hrdinové, ani já to tak neberu, udělali jen to, co považovali za normální a k čemu jsme byli vedeni,“ říká paní Mašínová. V posledních letech ji zaměstnává kromě soudu se státem i starost o dva činžovní domy v Olomouci restituované po rodině maminky, která zemřela v komunistickém lágru. „Zvoní mi tu telefony pořád, zařizuji opravy a všechno kolem bytů, mám na starosti padesát lidí,“ usmívá se paní Mašínová. Pokud dům v Lošanech získá, chystá se v něm udělat muzeum svého otce a připomenout i třetí odboj a skupinu svých bratrů, kteří v něm bojovali se zbraní v ruce. „Možná se to v Lošanech nebude lidem líbit, ale to se nedá nic dělat,“ říká. Na rozhodnutí Ústavního soudu čekala dost rezignovaně, předešlé výroky justice jí právo obnovit dědické řízení po otci zabitém gestapem a možnost získat tak pro rodinu i zbylé části domu upíraly, a tak už nic moc nečekala. Slova brněnských soudců jí však teď přinesla víru, že se možná do domu pod jilmem její rodina přece jen vrátí – alespoň v podobě portrétů na muzejní zdi.

Kromě možné změny na mašínovském statku se v Lošanech chystá i další důležitá věc, zdánlivě drobná, ale v dlouholeté atmosféře „obce hrdinů“ zatím nevídaná. Místní kronikář Jiří Barták, synovec bývalé kronikářky a velký znalec historie, který vesnici už pár let osazuje naučnými informačními tabulemi, se minulý týden vydal do pankrácké věznice projít si poslední cestu Václava Švédy z cely do popravčí místnosti, kde v květnu 1955 skončil jeho život. Potřebuje to znát, aby mohl všechno věrohodně vepsat na informační ceduli, která se má vztyčit před lošanskou tvrz. „Václav Švéda k té tvrzi jako její majitel samozřejmě patří – a k němu zase patří třetí odboj, takže to nejde nezmínit.“ Na zastupitelstvu ovšem počítají s tím, že cedule přinese o tvrzi spíš dějepisné informace ze 14. století. A tak semknutá skupinka lošanských příznivců třetího odboje napjatě čeká, zda deska se jménem a životními daty člena mašínovské skupiny na zastupitelstvu vedeném starostou Jelínkem projde, nebo ne.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články