Vítejte, diktátore

Při setkáních na vysoké úrovni se partneři zpravidla navenek opatrně oťukávají a vyměňují si zdvořilosti. Tvrdá vyjednávání v zákulisí, v nichž jde o mnoho, se prostě musí nějak vyvažovat. Po něčem takovém nebylo minulý týden při návštěvě tureckého prezidenta Recepa Tayypia Erdoğana ve Štrasburku a Bruselu ani stopy. „Turecko brání skutečnou civilizaci tváří v tvář evropské islamofobii,“ řekl v pondělí ve Francii shromáždění svých příznivců. To rozhodně není ukázková diplomatická předehra k následujícímu dvoudennímu jednání o uprchlické krizi. Unie ale Erdoğana nyní zoufale potřebuje a on to dobře ví. Proto padala slova o EU jako o „rasistickém a neschopném spolku“ – která by ještě před dvěma lety z úst tureckého autoritáře zněla jako nepřijatelné urážky – a proto teď prošla téměř bez komentářů. Stejně jako rána loktem, kterou dal jeden z Erdoğanových bodyguardů belgickému policistovi při hádce o tom, kdo za prezidentovu bezpečnost v Bruselu zodpovídá. Anebo na hodinu zastavená doprava kvůli módním nákupům turecké první dámy.

Přes Turecko vede hlavní cesta uprchlíků do Evropy – za tento rok jich přišlo 350 tisíc, turecké úřady zastavily sedminu. Podle Evropské komise by se na cestu mohly vydat další tři miliony, pokud v Sýrii zvítězí režim Bašára Asada. Unie proto Turecku slíbila hlavně peníze, v řádu miliard eur (detaily se začnou ladit tento týden): na zlepšení podmínek v přeplněných uprchlických táborech v Turecku i okolních zemích a na kontrolu hranic na zemi i na…