Stárnoucí bílý samec

Před měsícem jste ve Slovinsku dostal Vilenickou cenu za mimořádnou literární činnost ve střední Evropě. V projevu jste řekl, že máte velké pochyby, jestli si ji zasloužíte. Proč?

Já jsem z toho byl příjemně vyšokovanej, protože to je velká cena. Když ji dostal Andrzej Stasiuk, v Polsku se psalo, že to je středoevropská Nobelovka. A zároveň jsem byl strašně potěšenej, protože se mi potvrzuje, že knihy žijí jiným, pomalejším životem. Má poslední knížka Chladnou zemí vyšla slovinsky před pěti lety a cenu dostala až teď. To je mi příjemný, že to není takový to břeskný, rychlý, jak jsme zvyklí. A další paradoxní věc je, že když vyšla v češtině, s pár výjimkama byly všechny recenze hrozný.

Vyčítalo se vám mimo jiné, že je to až moc fantazmagorické uchopení historie.

Psal jsem to jako jakési rekviem za východní Evropu, o jejích hrůzách, o plánu Ost, kdy se po vyvraždění Židů a Romů na územích Běloruska a Polska začal uskutečňovat plán na genocidu Slovanů. Myslel jsem, že píšu o věcech, který už nikoho nebudou zajímat, protože už nebudou hrozit. Nikdo z nás nepočítal s tím, že se budou Ukrajinci a Rusové střílet. Takže z tohohle mám divnej pocit.

Šestiletá pauza od poslední knížky je zatím největší ve vaší tvorbě. Co se děje?

Dřív jsem odjel a za čtyři měsíce napsal knihu. Teď čtvrtým rokem pracuju v Knihovně Václava Havla a celou dobu se knihu snažím psát jako…