Matyldina rodina

Jmenuji se Matylda, je mi šestnáct a mám sedm sourozenců, ani s jedním nemám stejné oba rodiče, a spoustu maminek a tatínků, takže když se všichni sejdeme, je to docela zajímavé.

„Vlak! Vlak! The train is coming!“ rozléhá se po nádraží a skutečně – už je slyšet houkání vláčku přijíždějícího po jednokolejce. Všechny děti skáčou z nástupiště a dávají na koleje věci na rozjetí: mince, klíče, hřebíky a šroubky, zvířátka z drátu. Já, jakožto nejstarší „dítě“ musím ty mladší vytahat zpět na peron, než vlak dorazí. Pak ještě najít čepice a plácačky a přestrojit ty sourozence, kteří jsou zrovna na řadě, nebo nejnesnesitelněji křičí, za výpravčí a nádražáky.

„Já potřebuju tu opravdickou čepici z roku 1988 a tu správnou plácačku, jinak mi nezastaví vlak, který přiváží tátu z Austrálie!“ křičí můj nevlastní bratr Nikolas, jehož tatínek přijíždí oslavit s námi narozeniny své dcery, naší sestry Sofinky. Sjela se celá naše široká blízká rodina: moji rodiče, mámin partner, tátova čtvrtá přítelkyně, její bývalý manžel a příští rok snad přijede i tátova třetí přítelkyně se svým nynějším partnerem a mým osmým nevlastním sourozencem.

Vlak šťastně projel, všechny děti jsou živy a zdrávy a Joel, táta Nikolase a Sofinky, je tu. Znovu skáčeme do kolejí a hledáme věci, které jsme tam dali, než vlak přijel, a zároveň vítáme nově příchozího. „Mně se to ztratilo!“ „Look at this, daddy!“ „Jéje, mně se to nepřejelo!“ Všichni sourozenci křičí nadšením i vztekem, až na bráchu Kočku, kterého zase bodla vosa. Rychle, chladit a sehnat příslušnou mámu.

Teď když nehrozí, že v příští hodině pojede vlak, si můžeme zahrát svoji oblíbenou hru: na Meresjeva. Ti, kdo dorostli vtipu této hry, si se mnou a s tátou Filipem lehají na trať s rukama a nohama přes koleje a čekají, až pojede vlak. Pokud vydržíme (což se nám zatím nepodařilo) poslouchat křičení šestiletého Štěpána, že „ta hra je blbá a nemáme ji hrát“, necháme si ujet končetiny a po vzoru sovětského hrdiny se poplazíme, k nejbližší civilizaci – do Sobotky. Vítězí ten, kdo tam bude první.

Tahle hra nás přestává bavit. Seberu pár dětí, které teď vypadají jako zombie, jak se z nich pomalu smývá barva, kterou nás před pár dny pomalovala naše kamarádka. Jdeme se projít po kolejích a lesem zpátky. Není to procházka delší než pět set metrů, což je naším tempem tak půl hodinky – tříletá Anička zase nemá boty. Slyším houkání. Že by další vlak? „Tak děti, nasbírat šišky a do zákopů, přepadneme ho!“ Hmm, vlak nejede, to asi houkalo něco jiného. Jdeme domů, bude večeře.

Na stole na nástupišti už je prostřeno k večeři pro dvanáct lidí. Vlastně pro jedenáct, Esterka usnula. „Kdo chce špagety od včerejška?“ „Jájájájájá!“ „A kdo chce kaši od rána?“ „Jájájájá!“ „Ty nechceš ani jedno? Tak je tu chleba.“ Dospělí odhánějí vosy a snaží se zajistit, aby se všichni najedli a zároveň co nejméně upatlali. Po večeři mámy myjí nádobí, my jdeme na dřevo a připravujeme narozeninový oheň. Když se vrátíme, nádobí je čisté a mámy sedí v kuchyni se sklenkou vína, zatímco tátové, tři staří táborníci, stavějí hranici. Řeší, zda to je hranice, pagoda, anebo vatra. Chvíli se dohadují a pak se shodnou na tom, že stavějí hranici, protože takhle to vypadalo v jednom dokumentu o mistru Janu Husovi, a ten samozřejmě nemohl být upálen na ničem jiném.

Oheň hoří a my opékáme všechno, co opéci jde. Největší potíže jsou se sýrem, ten se brzy rozteče a spadne. To je vždycky velké neštěstí. Když každý dostane tu správnou topinku, přesně tak, jak ji chtěl, zaháníme děti do koupelny a jako každý večer je seznamujeme s jejich kartáčky na zuby, načež je odnášíme do příslušných ložnic, postelí a spacáků. Hledáme rodiče, kteří jsou ochotní vyprávět pohádku. Nejlíp to umí táta Filip, ale ten právě utěšuje Cassiopku, která ztratila zajíčka. Asi se bude muset obejít bez něj. Pohádka není ještě ani v polovině a všichni už spí. Filip si ji dovypráví pro radost a po chvíli klábosení u dohasínajícího ohně jdeme všichni vděčně spát.

Matylda Habartová,

studentka