Dozadu levá, soudruzi!

Ještě než Jeremy Corbyn stačil poprvé, na oslavu vítězství, dozpívat Rudý prapor – hymnu třídního boje, někteří členové stínového kabinetu labouristů mu již předali svou rezignaci. Šestašedesátiletý socialista Corbyn přežil dvaatřicet let v zadních lavicích Dolní sněmovny jako možná nejtvrdší z tvrdých levičáků a také častý rebel. Dvanáctého září smetl tři umírněné konkurenty a stal se vůdcem hlavní britské opoziční strany. Labourističtí poslanci jsou ohromeni – ale asi nikdo víc než Corbyn sám.

Na nového předáka labouristů se objevují dva hlavní názory. Ten spíše shovívavý říká, že ať si o jeho ideologii myslíme cokoli, Corbyn může Británii alespoň obohatit tím, že do zatuchlé debaty vnese čerstvé myšlenky. Voliče unavené kandidáty, kteří dokázali říkat cokoli, uměli vše překroutit a dominovali moderní politice, povzbudila Corbynova ochota mluvit upřímně a odmítání sterilních kompromisů levého středu. Druhý názor namítá, že Corbynovo vítězství je bezvýznamné, jelikož je nevolitelný a dlouho nevydrží. Jeho význam bude jen v tom, že ve volbách v roce 2020 zajistí konzervativcům druhé vítězství v řadě a po pěti letech – možná – i třetí.

Oba tyto názory jsou domýšlivé a mylné. Corbynovo zvolení je špatné nejen pro labouristy, ale také pro Británii.