Repatriace musí být

Dva tisíce lidí, to už je malé město, třeba Javorník. A tohle město se dalo v Calais do pohybu, když dva tisíce migrantů přelezly ploty a neúspěšně se pokusily třicetikilometrovým podmořským tunelem dostat z Francie za prací a za příbuznými do Británie. Další tisíce lidí v Calais táboří a čekají na další vhodnou příležitost k přechodu.

Jednou z reakcí bylo prohlášení britské ministryně vnitra a jejího francouzského kolegy, kteří se dohodli na společně organizované a společně placené repatriaci těch migrantů, již jsou ve Francii nelegálně. Britská a francouzská letadla je mají vracet zpět do vlasti, často na západ Afriky.

Působí to tvrdě a bezcitně, přesto by důsledná repatriace odmítnutých žadatelů o azyl (nemusí jít nutně o lidi čekající v Calais) měla být součástí lepší evropské azylové politiky, doplněk vstřícných opatření. Tedy lepší péče při integraci azylantů, včetně snadnějšího přístupu k práci, spravedlivějšího rozdělení uprchlíků po Evropě a především možnosti žádat o azyl bezpečně – například už na evropských ambasádách nebo v uprchlických táborech – a vyhnout se tak převaděčům.

V minulém roce totiž přes 60 procent odmítnutých žadatelů o azyl zůstalo v EU. Nejsou to žádní pobírači sociálních dávek, jak se snaží občanům namluvit populisté všeho druhu. Naopak dělají mnohdy špatně placená a tvrdá zaměstnání, do kterých se už Evropanům nechce. Pokud ale má skončit umírání lidí ve Středozemním moři, tak musí vedle nabídnutí bezpečné cesty pro uprchlíky skončit i současná motivace k plavbě pro ostatní migranty.

Zkusme být optimisty

Není totiž těžké se vcítit do myšlení mladých obyvatel Afriky. Dnes mají větší šanci dostat se do Evropy ti, kdo to zkusí s převaděči po moři, než ti, kdo se pokusí jít legální cestou přes žádost na ambasádách. Když začne Evropa odmítnuté žadatele o azyl vracet, tak se v afrických státech brzy rozšíří zpráva, že bez opravdového nároku na azyl je putování přes Saharu jen ztrátou času, sil a peněz. Zvlášť pokud to bude doplněno masivní informační kampaní na sociálních sítích i v ulicích měst, odkud migranti přicházejí.

Tato důslednost by měla být doprovázená jasnou nabídkou pracovních víz, kterými by si evropské státy vybraly potřebné zaměstnance a nabídly mladým Afričanům perspektivu a motivaci ke vzdělávání. Vzorem může být spolupráce mezi Španělskem a Senegalem, kde kombinace vracení ilegálních migrantů a nabídky legální práce velmi dobře funguje.

Důsledné návraty odmítnutých žadatelů by – pokud budeme na chvíli optimisty – mohly mít dopad i na veřejné mínění v Evropě. Vrátit znejistělým Evropanům pocit, že jejich státy mají svou migrační politiku pod kontrolou, a vytvořit politický kapitál pro větší pomoc opravdu potřebným: běžencům z válečné Sýrie, mladým mužům ohroženým doživotní vojenskou službou v Eritreji a pronásledovaným jedincům z desítek nedemokratických zemí.