Skutečný hazard

Představme si na chvíli, že odpůrci jaderné dohody s Íránem dosáhnou svého a americký Kongres dohodu neschválí. Co můžeme očekávat? Írán bude mít do roka více než 25 tisíc centrifug, doba nutná k získání zbraně se ztenčí na několik týdnů a sankce proti Teheránu se zhroutí. Jak může být něco takového v americkém zájmu? Nebo izraelském? Nebo v zájmu Saúdské Arábie?

Nejedná se o nepravděpodobný scénář, naopak, zakládá se na faktech. V roce 2005 odmítly jadernou dohodu s Íránem po dvou letech vyjednávání tři evropské mocnosti. Hlavním íránským vyjednavačem byl tehdy dnešní íránský prezident Hasan Rúhání. Jakmile se rozhovory zhroutily, islámská republika vystupňovala tempo výroby centrifug a z 200 tehdy instalovaných odstředivek se dostala až na současných 20 tisíc. Získala také osm tun obohaceného uranového plynu a urychlila práce na těžkovodním reaktoru v Aráku (ten otvírá cestu k bombě na bázi plutonia).

O tom, že Írán je schopen vyrobit další odstředivky bez ohledu na zdrcující sankce, není pochyb. V období mezi listopadem 2012 a listopadem 2013, kdy už byly všechny dnešní sankce zavedeny, jich nainstaloval šest tisíc. Íránský jaderný program se vyvíjel dlouhá léta díky domácí vědě a technologii a na pomoci ze zahraničí významně nezávisí.

Zároveň je přitažená za vlasy představa, že Čína, Rusko a Evropská unie budou dále dodržovat sankce proti Íránu i v případě, že Washington odmítne dohodu, na jejímž uzavření se trpělivě podílely a kterou plně schvalují. Čína…