Máňa a Kočka

Na zpáteční cestě jsem seděla mezi balíky s brambory a dýněmi, dívala se na nadýchané sněhové závěje, ve kterých se utápěl les, a ve své hlavě jsem přepínala představy: už to nebyl sníh, ale hutná koupelová pěna nebo vyšlehaná smetana. Obraz se neměnil, ale pro mě už to nebyl sníh. Na přední sklo se nám lepily sladké chomáče a krystaly cukru se třpytily na slunci.

Tiskli jsme se v těsných bílých tunelech, které se stávaly těsnějšími úměrně tomu, jak jsme se vzdalovali hlavním dopravním tepnám. Z větví, které se nad našimi hlavami nebezpečně prohýbaly pod tunami sněhu, padaly kusy sádry a rozpadaly se ve vzduchu na miliony sněhových vloček.