Dopisy

POZOR, UPRCHLÍCI

RESPEKT 26/2015

Velice vám děkuji za článek „Pozor, uprchlíci“, který mi mluví z duše a ještě navíc dodává souvislosti a informace, o nichž jsem ani netušil. Kéž by si tady většina lidí konečně uvědomila, že žijeme v bohaté zemi, která má zároveň své morální závazky. Negativní postoj vůči uprchlíkům a nesmyslnou xenofobii vidím bohužel zhusta také ve svém okolí, a to i u jinak vzdělaných lidí. O soustavně se kvalitou zhoršujících médiích, která se spoustou demagogie a pojmů a bez faktické argumentace pouze přilévají olej do ohně, ani nemluvě. Vy jste jedním z mála zářících bodů uprostřed temné hmoty iracionální xenofobie dnešního hlavního proudu.

Lukáš Pilát, Mrač

Současné vzrušení nad pár tisíci uprchlíků, které bychom měli přijmout do Česka, je možné jen proto, že politici, média, a tím pádem taky národ, trpí neznalostí základních údajů o dlouholeté imigraci do Evropy. Země Evropské unie přijaly například v roce 2012 celkem 1,5 milionu přistěhovalců ze zemí mimo EU. Velká Británie, Itálie a Německo každá přes 200 tisíc. Přitom tehdy již například v Británii žilo 4,7 milionu obyvatel narozených mimo EU. Švédsko jich přijalo 57 tisíc, Rakousko 31 tisíc a Česko, které se dnes bojí přijmout pár tisíc, 15 tisíc.

Imigrace je prostě už od druhé světové války faktorem evropské existence. Z Československa odešlo v letech 1948–1989 zhruba 200 tisíc občanů. Státy, které je přijaly, je nevracely komunistům zpět. Ještě v letech 1979–1989 odcházelo z ČSSR ročně pět tisíc občanů. Už jen to zakládá morální dluh této země vůči zemím, jež v době nouze přijaly její občany.

Sleduji hořekování východoevropských politiků nad tím, že po nich tato západní Evropa chce, aby přijali do země několik set běženců ročně, a časem možná i pár tisíc. Východní Evropa dnes na státní úrovni vzbuzuje podezření, že je to oblast vyžírků, kteří rádi využívají ve jménu solidarity poskytované stamiliardové dotace od zakládajících států EU na pozvednutí své úrovně, ale ani je nenapadne nějaká solidarita s těmito dárci.

Muslimští extremisté, před nimiž je nyní vyvoláván strach, neplatí horentní sumy za možnost utopit se ve Středozemním moři a měsíce nečinně sedět za dráty v zemích, kde přistanou. Ti, kdo zabíjejí v Evropě, v té Evropě vyrostli, mají místní pasy, a hrozba od nich (je jich podle Interpolu jen několik stovek) nemá nic společného s dnešními běženci. Extremisté v posledních letech zabili v Evropě pár desítek osob, zatímco na Ukrajině zahynulo několik tisíc lidí.

Deklarace nezávislosti USA z roku 1776 jmenuje tři základní nezcizitelná občanská práva: na život, na svobodu a na usilování o štěstí. Nárok na tato práva by jistě podepsal i každý Čech. Lidé na kocábkách ve Středozemním moři prostě jdou za lepším životem. Tak to nyní v rámci EU dělají pohodlněji tisíce mladých Čechů a Češek, kteří každý rok odjíždějí pracovat do zemí, kde se chtějí mít líp. Někteří tam zůstanou, někteří se vrátí. Když pro to máme pochopení v rámci Evropy, musíme nějak vysvětlit, proč je to špatně mezi kontinenty, a zvážit, jak moc jsme pokrytečtí. Český národ vymírá, už dnes schází pracovní síla, a chytře řízená imigrace ignorující barvu pleti nám může prospět.

Petr Janeček

VŠICHNI Z CESTY!

RESPEKT 26/2015

S vašimi názory souhlasím. Viděl jsem i zmíněnou reportáž. Ponechme stranou, kdo má ve sporu pravdu – druhou stranu jsme neslyšeli.

Zaráží mě však, že jak v televizní reportáži, tak ve vašem článku chybí jeden pohled, který by celou věc postavil do zcela jiného světla.

Jde o pšenici. Bylo zničeno pšeničné pole. Pšenice je měřítkem a symbolem současné celosvětové potravní krize. Dle některých způsobil dnešní krizi v arabském světě prudký vzrůst ceny pšenice. Nedostatek obilí jako základní potraviny je jeden z nejpalčivějších problémů současného světa. V Evropě je místo obilí seta řepka ne proto, že by byla potřeba, ale proto, že se na ní nejvíce vydělává, a to ne kvůli potřebě, ale díky dotacím. Jsem sice městský člověk, ale ještě v sedmdesátých letech jsme všichni věděli, že do obilí se nešlape, že se neničí, protože z něj bude chleba.

Zde jsme svědky toho, že bylo zničeno (a to zcela jistě, to žádná strana nepopírá)  množství pšenice, které by před hladem zachránilo na rok tisíce lidí. Na čí straně stojí právo, je v tomto světle zcela nepodstatné.

Fakt, že si někdo dovolil zničit tolik chleba, měl být leitmotivem televizní reportáže i vašeho článku. První, co měl pan Babiš v reakci na tento incident říci, je: „Ať je to právně, jak chce, věc vyšetřím a potrestám toho, kdo se toho zločinu dopustil.“

Není tomu tak, zřejmě jsme zcela ztratili lidská měřítka. Obávám se, že budeme potrestáni tím, že na našich polích bude zanedlouho hospodařit někdo, kdo si dokáže chleba vážit.

Prokop Straka, Havlíčkův Brod