Prohrál nejen Napoleon

„Generále, tento den jsme ztratili, jedeme pryč,“ řekl Napoleon jednomu ze svých velitelů kolem osmé večer 18. června 1815. Jako zkušený válečník pochopil, že bitvu u Waterloo právě prohrál. Zřejmě mu v tom okamžiku ale ještě nedocházelo, že on i celá Francie neztratili jen jeden den, ale celé století.

Není divu, že se minulý týden vzpomínky na tuto bitvu nezúčastnil žádný vysoký představitel Francie a že Británii naopak zastupovali premiér i královská rodina. Jak podle BBC prohlásil Tony Gray, velitel kavalerie na penzi, „kdybychom tehdy nevyhráli, mluvili bychom dnes asi francouzsky“.

Napoleon jako reformátor

Historikové se shodnou, že bitvou u Waterloo začalo „britské století“, jež zrodilo největší impérium všech dob. Méně shody je už na tom, jak prospěšná byla Napoleonova prohra pro kontinentální Evropu. Na jedné straně si lidé po 20 letech válčení, jež stálo miliony životů, mohli na nejbližších 40 let vydechnout, neboť evropský mír přerušila až krymská válka (1853–1856).

Na druhé straně se o mnoho let zpozdil nástup liberálních hnutí, jež byla odvozena od ideálů Francouzské revoluce, které Napoleon do jisté míry ctil (byl například také velký obdivovatel George Washingtona). Koneckonců byl to on, kdo ve Francii v mírových letech 1799–1804 provedl rozsáhlou reformu školství či veřejné správy a také zavedl rovnost před zákonem. Právem o sobě jednou prohlásil: „Štědře jsem zasil svobodu všude tam, kde jsem zavedl občanský zákoník.“

Jeho porážkou si upevnila moc konzervativní aristokracie v zemích jako Rusko, Rakousko či Prusko, nemluvě o Francii, kde se k moci vrátili Bourboni a úpadek svobody byl citelný.

Příliš mnoho chyb

Na relativně malé ploše několika kilometrů čtverečních nedaleko Bruselu bojovalo u Waterloo na 200 tisíc vojáků, z nichž 50 tisíc zahynulo. Z 35 tisíc koní nepřežila třetina. Bitva trvala něco přes deset hodin a o žádném dni zřejmě nebylo napsáno více knih než o tomto.

Plyne z nich obecně sdílený názor, že Napoleon měl menší šance na vítězství hlavně díky odhodlání protivníků sdružených do aliance porazit jej za každou cenu, neboť v něm viděli smrtelné ohrožení tehdejšího řádu.

Přesto, jak prohlásil britský vojevůdce Wellington, bylo to „nejtěsnější“ vítězství v dějinách válek. Napoleon udělal několik významných chyb, například podcenil schopnost pruské armády dorazit včas na místo boje (a skrz les ji neviděl přijíždět), kde pak rozmetala pravé křídlo jeho vojska. Ale jak prohlásil kdysi sám Napoleon: „Ve válce vítězí ten, kdo udělá nejméně chyb.“

Paradoxem dějin je, že Napoleon v roce 1815 po svém triumfálním návratu do Francie z exilu už – přinejmenším na nějakou dobu – válčit nechtěl, neboť věděl, že lid je unaven. Jak píše jeden z nejrespektovanějších Napoleonových životopisců, britský historik Andrew Roberts, po 200 letech je tak vlastně namístě otázka, jestli byla Napoleonova porážka u Waterloo jedinou cestou k evropskému míru a zda je vůbec co slavit.

Jedno je jisté: v ten den se rozhodovalo o budoucnosti Evropy a její obyvatelé to věděli. Naopak není vůbec jisté, zda dnes alespoň tušíme, jaká událost a jaký den rozhodnou o naší evropské budoucnosti.